Článek
Děláme si nástěnky přání.
Nalepíme si na ně dům, ve kterém chceme bydlet. Auto, kterým chceme jezdit. Pláž, na které chceme ležet. Někdo si tam nalepí i chlapa! Ha.
Vysoký, tmavovlasý, úspěšný, samozřejmě citlivý, ale ne zase moc, aby pořád nebrečel.
A pak objednávku „odešleme“ vesmíru.
Tak mě napadlo, kam až to jednou dotáhneme.
Co kdybychom si mohli objednat dítě?
Dobrý den, prosím jednoho potomka.
Zdravého. To určitě.
Inteligence nadprůměrná, ale ne tolik, aby byl chytřejší než my.
Výška 185 centimetrů. Rovné zuby. Husté vlasy i po padesátce. Oči modré, případně zelené. Nadváhu ne. Deprese ne. Závislosti ne. Žádné divné geny po dědečkovi.
Hudební sluch ano.
Matematické nadání ano.
Sportovní talent se může hodit.
Empatie vysoká, ale vůči rodičům nejvyšší.
V pubertě slušný.
Drogy ne.
Tetování podle dohody.
Vystuduje vysokou školu, ideálně něco, čím se dá chlubit u kávy.
Partnera si vybere takového, který se nám bude líbit.
Bydlet bude dost daleko, abychom měli klid, ale dost blízko, aby přijel, když potřebujeme.
Na Vánoce samozřejmě domů.
A prosíme zaškrtnout kolonku:
BUDE MÍT RÁD RODIČE I V DOSPĚLOSTI.
Expresní dodání není nutné. Hlavně ať se povede.
A teď si představ, že by to opravdu šlo.
Žádná nemoc. Žádná „porucha“. Žádný nos po tchyni. Žádná povaha po dědečkovi, kterého jsme celý život nesnášeli. Genetická laboratoř by prošla rodokmen a škrtala.
Tohle nechceme.
Tohle také ne.
Tohle je rizikové.
Tohle by mohlo bolet.
Pryč.
A za chvíli bychom možná nevyráběli zdravější děti.
Vyráběli bychom nakládané okurky.
Stejná velikost. Stejná barva. Stejný nálev. Jedna vedle druhé. Krásné, zdravé, křupavé a dokonale předvídatelné.
A svět by byl příšerný.
Protože člověk není povedený výrobek.
A možná právě věci, které bychom při objednávce jako první vyškrtli, někdy vytvoří to nejzajímavější, co v člověku je.
Možná neumíme radost opravdu poznat, dokud nepoznáme i její druhou stranu.
Protože rodičovství není katalog úspěchů.
Dítě může být radost. A může být bolest. Může nás překvapit, zklamat, vyděsit, opustit, vrátit se. Může žít úplně jinak, než jsme si představovali.
A hlavně:
Není tady proto, aby naplnilo naši objednávku.
Pořád slyším rodiče říkat:
Jsem na svoje děti pyšná.
A je to krásná věta.
Jen mě napadá ještě jedna.
Jsem pyšná sama na sebe.
Proč ji říkáme tak málo?
Dítě není naše maturitní vysvědčení. Jeho titul není náš titul. Jeho úspěch není potvrzení, že jsme dobře žili. A jeho neúspěch není automaticky důkaz, že jsme svůj život pokazili.
Přivedeme na svět člověka.
Ne svoji vizitku.
Takže až jednou bude možné poslat objednávku do genetické laboratoře nebo rovnou do vesmíru, asi ji nepošlu.
Jedno přání bych si ale nechala.
Ať je zdravé.
A potom už:
Ať je svoje.
A já se raději postarám o to, abych jednou mohla být pyšná také na člověka, za kterého odpovídám celý život.
Na sebe.
