Článek
Narodíme se a od té chvíle stárneme.
Je to banální věta. A přesto jsem se jí skoro celý život bála.
Jako dítě jsem měla hrůzu ze stáří a ze smrti. Nechtěla jsem o nich mluvit. Představa, že se člověk narodí, něco tady odžije a potom prostě nebude, ve mně vyvolávala skoro pocit marnosti. K čemu to všechno je, když to jednou skončí?
Nedávno jsem vezla autem dvě malé holky. Bavily se o smrti s tou dětskou samozřejmostí, kterou dospělí už dávno ztratili. Jedna řekla něco v tom smyslu, že někdo má prostě takovou smlouvu a smůlu, že se narodí a hned umře.
Zarazilo mě to.
Ne proto, že bych věřila na nějaké předem podepsané smlouvy o délce života. Ale protože dítě několika slovy vyslovilo něco, před čím my dospělí stavíme celé hradby eufemismů.
Čas, který dostaneme, není stejný, ale vždy to skončí stejně. Prostě máme všichni smůlu.
Ale to, co se nám během života stane, není stejné.
Proto mě čím dál víc rozčiluje jedna z nejoblíbenějších vět současnosti:
Věk je jen číslo.
Není.
Věk je samozřejmě číslo. Stejně jako je teplota číslo, zůstatek na účtu číslo nebo počet kilometrů číslo. Jenže to číslo něco znamená.
K šedesátce nevede šedesát stejných let.
Někdo měl zdraví. Jiný dvacet let bojoval s nemocí. Někdo měl rodinu, která ho nesla. Jiného rodina celý život srážela. Někdo měl štěstí na učitele, partnera, práci, peníze a lidi kolem sebe. Jinému se v první třídě posadila na život samozvaná autorita, která mu vysvětlila, že je líný, hloupý nebo neschopný — a on se toho označení dalších čtyřicet let zbavoval.
Někdo byl ve správný čas na správném místě.
A někdo byl ve špatný čas na špatném místě.
Oběma je potom šedesát.
Ale opravdu mají za sebou totéž, protože mají v občance stejné číslo?
A támhleten v osmdesáti běhá maraton
Tohle je další podivná disciplína, kterou jsme si vytvořili.
Ukazujeme si výjimečné lidi a používáme je jako důkaz toho, co by měli zvládat všichni ostatní.
Podcasty, sociální sítě a rozhovory jsou plné výjimečných lidí, které nám někdo předkládá jako inspiraci. A my pak snadno začneme mít pocit, že nestačí se inspirovat — že bychom se jimi měli stát.
„Podívej, tomu je osmdesát a běhá maraton.“
Výborně. Přeju mu to.
Ale proč bych ho měla běhat já?
Třeba mě běhání nikdy nebavilo. Třeba sportuju jen proto, abych si zachovala zdraví. Třeba mě baví něco úplně jiného. A možná moje tělo prožilo úplně jiný život než tělo osmdesátiletého maratonce.
Stejně absurdní je říct sedmdesátileté ženě:
„Podívej se na tuhle paní. Je jí devadesát, cestuje po světě, píše knihy a chodí do televize.“
No a?
Ať cestuje. Ať píše. Ať je šťastná.
Ale její devadesátka není závazný návod k mojí sedmdesátce.
Možná právě tady se z původně laskavé věty „věk je jen číslo“ stává docela krutá věc.
Protože místo aby člověku dovolila stárnout po svém, vytvoří další měřítko, které má splnit.
Se srovnáváním začínáme už u dětí
A nemůžu dělat, že se mě to netýká.
Dělala jsem to také.
„A co dostala Janička z matematiky?“
„A jak dopadl Petr u maturity?“
Zdánlivě nevinné otázky.
Jenže už tím dítě učíme, že jeho výkon nemá hodnotu sám o sobě. Potřebujeme vedle něj postavit někoho dalšího, abychom zjistili, jestli je dost dobré.
Potom srovnáváme školy.
Práce.
Výplaty.
Byty.
Partnery.
Děti.
Těla.
A nakonec stáří.
V šedesáti bychom měli vypadat jako někdo jiný v šedesáti. V sedmdesáti zvládat to, co zvládá někdo jiný v sedmdesáti. A když nezvládáme, někdo vytáhne osmdesátiletého maratonce jako lidskou výčitku.
Přitom možná nejhorší srovnání není to, které nám dělají druzí.
Nejhorší začne ve chvíli, kdy to převezmeme a začneme tím sami mlátit sebe.
Nechci porazit svoje číslo.
Nechci poslouchat, že věk je jen číslo.
Chci svůj věk brát vážně.
Se vším, co k němu patří.
Chci pečovat o svoje tělo, protože není stejné jako ve dvaceti. Chci si zachovat svaly, pohyblivost a soběstačnost co nejdéle. Chci tvořit. Psát. Malovat. Pracovat. Smát se. Učit se nové věci.
Ale nechci nic z toho dělat proto, abych někomu dokazovala, že jsem na svůj věk dost mladá.
A jestli jednoho dne neuběhnu maraton?
Já ho koneckonců nechtěla běžet ani ve třiceti.
Možná bychom si místo věty „věk je jen číslo“ mohli začít říkat něco méně efektního, ale pravdivějšího:
Každý věk je kus konkrétního života.
Jsou v něm lidé, kteří nás milovali. Lidé, kteří nám ublížili. Nemoci, které jsme překonali. Nemoci, které s námi zůstaly. Náhody. Štěstí. Průšvihy. Rozchody. Děti. Práce. Ztráty. Peníze i jejich nedostatek. Věty, které nám někdo řekl v první třídě a které jsme ze sebe možná dostávali ještě v padesáti.
To všechno se k tomu číslu přičítá.
A proto nechci svůj věk popírat.
Chci jen, aby mi ho nikdo nesrovnával s cizím.
