Článek
Spropitné jsem vždycky považovala za slušnost.
Když je někdo milý, dobře mě obslouží, přinese jídlo, usměje se, několikrát se vrátí ke stolu a zeptá se, jestli je všechno v pořádku, přišlo mi samozřejmé nechat něco navíc.
A nejen v restauraci.
Kadeřníkovi. Kosmetičce. Nehtařce. Taxikáři. Řidiči Boltu. Člověku, který poskytne nějakou službu a udělá ji dobře.
Nikdy jsem o tom moc nepřemýšlela.
Až teď.
Kdysi mi někdo řekl větu, která mě tehdy neuvěřitelně rozčilovala:
„Lidi, kteří pořád dávají spropitné, nikdy nic mít nebudou. Spropitné dávají chudí.“
Připadalo mi to lakomé.
Pamatuju si situaci na čerpací stanici, kde se platilo pár korun za toaletu. Dítě bylo malé, a místo aby se těch několik korun zaplatilo, bylo jednodušší ho prostě přendat přes turniket.
Jen proto, že platit za záchod je přece zbytečné a drahé.
Jak jsem se styděla, ale i tak jsem ho dál milovala.
Stejně tak jsem se styděla v restauracích.
Člověk kolem našeho stolu celý večer běhal, byl pozorný, milý, ochotný, povídal si s námi, nosil jídlo a pití — a po poměrně vysokém účtu dostal dvě nebo tři koruny.
Často jsem proto za zády podávala obsluze peníze sama.
Protože mi připadalo správné poděkovat.
A svým způsobem mi to správné připadá pořád.
Jenže potom jsem začala počítat.
Dvacet korun není nic. Dokud je nezačnete násobit
Vezměme úplně směšně malou částku.
Člověk chodí v pracovní dny na oběd a pokaždé nechá dvacet korun.
Dvacet korun.
Při dvaceti pracovních obědech měsíčně je to 400 korun.
Za rok 4 800 korun.
A za čtyřicet let pracovního života?
192 000 korun.
Skoro dvě stě tisíc.
Jen za dvacetikorunu k pracovnímu obědu.
A samozřejmě je to naprosto umělý příklad.
Protože kdo celý život nechává jen dvacet korun?
Nechodíme přece pouze sami na levný oběd.
Jdeme s partnerem. S rodinou. S dětmi. S přáteli.
Účet není 180 korun, ale 800, 1 500 nebo 3 000.
A když necháváme deset procent, najednou nedáváme dvacet korun, ale stovku, dvě stovky nebo tři.
A to pořád mluvíme jen o restauracích.
Jenže spropitné už dávno není jen restaurace
Dnes člověk otevře Bolt a po skončení jízdy mu aplikace nabídne, jestli chce přidat spropitné.
Deset procent.
Patnáct.
Dvacet.
Klik.
Hotovo.
Člověk už ani nevytahuje peněženku.
A právě v tom je možná zajímavý psychologický moment: skoro nemáme pocit, že jsme něco utratili.
Pár desítek korun.
Co je třicet korun?
Nic.
Jenže takhle platíme znovu a znovu.
Bolt.
Rozvoz jídla.
Kavárna.
Restaurace.
Kadeřník.
Kosmetika.
Hotel.
Další služba.
A pokud člověk nechá v průměru třeba tisíc korun měsíčně na různých spropitných, není to vůbec těžko představitelná částka.
Za rok je to 12 000 korun.
Za čtyřicet let:
480 000 korun.
Při průměru jen o něco vyšším jsme na půl milionu korun.
Neříkám, že přesně tolik dá každý člověk.
Samozřejmě ne.
Ale člověk, který dává spropitné pravidelně, může během svého dospělého života rozdat stovky tisíc korun — a vůbec si toho nemusí všimnout.
Protože nikdy nedává půl milionu.
Dává dvacet korun.
Padesát.
Sto.
Dvě stě.
A tady mě začala zajímat úplně jiná otázka
Proč vlastně cenu služby určujeme dvakrát?
Restaurace mi řekne, kolik stojí jídlo.
Kadeřník mi řekne, kolik stojí střih.
Kosmetička má ceník.
Řidič Boltu mi před jízdou ukáže cenu.
Já se podle té ceny rozhodnu, jestli službu chci, nebo nechci.
Objednám si ji.
Dostanu ji.
Zaplatím.
Proč mám potom ještě přemýšlet, jestli jsem dala dost?
A pokud nedám nic navíc, znamená to, že jsem neslušná?
Právě tohle mi začalo vadit.
Ne samotné spropitné.
Pocit povinnosti.
Protože spropitné by podle mě mělo být dárek.
Poděkování.
Něco navíc za něco navíc.
Ve chvíli, kdy se z něj stane společenská povinnost, přestává být dárkem.
Stává se další položkou účtu.
Jen položkou, která na tom účtu není napsaná.
Proč má zákazník řešit, kolik má vydělávat zaměstnanec?
Často se říká, že restaurace se spropitným počítají.
Že obsluha má nižší mzdu právě proto, že se očekává, že jí zákazníci část příjmu doplatí.
Ale pak se nabízí jednoduchá otázka:
Proč?
Proč nemá být práce člověka započítaná rovnou v ceně služby?
Pokud má oběd stát 250 korun, ať stojí 250.
Pokud má stát 280, protože z jeho ceny mají být dobře zaplaceni také lidé, kteří ho připravují a nosí ke stolu, ať stojí 280.
Já se potom můžu svobodně rozhodnout, jestli si ho za tu cenu koupím.
To mi připadá férovější než systém, ve kterém dostanu účet na určitou částku a potom ještě řeším společenskou matematiku:
Kolik mám přidat?
Pět procent je málo?
Deset je správně?
Patnáct je velkorysé?
A co když nedám nic?
Bude si obsluha myslet, že jsem lakomá? Proč řeším, co si kdo myslí? Proč?
Možná totiž část peněz neutrácíme za službu. Utrácíme je za to, abychom nevypadali špatně
Tohle je na tom pro mě asi nejzajímavější.
Kolikrát jsem dala spropitné proto, že jsem opravdu cítila obrovskou vděčnost?
A kolikrát proto, že bych se cítila trapně, kdybych ho nedala?
To jsou dvě různé věci.
Najednou jsem si uvědomila, jak často můžeme utrácet malé částky ne proto, že něco skutečně chceme, ale proto, že nechceme před cizím člověkem vypadat jako lakomci.
A možná právě tady začíná úplně jiný vztah k penězům.
Ne u investic.
Ne na burze.
Ne u složitých finančních strategií.
Ale u těch malých částek, které odcházejí automaticky.
A možná se měním i já
Dřív jsem chodila do restaurací mnohem častěji.
Dnes se mi stále častěji stane, že si řeknu:
Proč vlastně?
Umím si dobře uvařit doma.
Nakoupím si kvalitní suroviny.
Udělám si jídlo přesně takové, jaké chci.
A peníze, které bych nechala za jídlo, pití a spropitné, mohou zůstat na něco, co je pro mě v danou chvíli důležitější.
Neznamená to, že přestanu chodit do restaurací.
A už vůbec to neznamená, že nikdy nedám spropitné.
Dám.
Když budu chtít.
Když mě někdo opravdu potěší.
Když udělá něco navíc.
Když budu mít chuť říct: bylo mi tady dobře, děkuju.
Ale nechci už dávat spropitné jen proto, že mám pocit, že se to ode mě očekává.
Možná měl ten člověk, jehož věta mě kdysi tak rozčilovala, v něčem pravdu.
Ne v tom, že je správné přelézat turnikety kvůli pěti korunám.
To si nemyslím dodnes.
Ale v něčem jiném.
Drobné částky jsou pořád peníze.
A jestli chceme vědět, kam nám mizí, možná bychom se občas neměli dívat jen na velké nákupy.
Možná bychom se měli podívat právě na ty malé částky, které vydáváme celý život téměř bezmyšlenkovitě.
Protože dvacet korun není nic.
Sto korun není žádná tragédie.
A deset procent z jednoho účtu člověka nezruinuje.
Ale čtyřicet let je strašně dlouhá doba.
A najednou se z drobných může stát částka, za kterou bychom si mohli koupit auto.
Zaplatit kus hypotéky.
Několik krásných cest.
Nebo ji prostě mít.
A tak si teď kladu otázku, kterou jsem si dřív nikdy nepoložila:
Je spropitné skutečně projev slušnosti — nebo jsme si jen zvykli, že slušnost má mít svoji cenu?
