Článek
Každý den sledujeme v televizi rakety a drony a máme strach o lidi někde daleko.
Nebezpečí ve vzduchu, ve vodě a v půdě pod našima nohama jsme se naučili přehlížet.
Podobně přehlížíme i vztahy, které nás pomalu ničí – jen proto, že máme větší strach z osamění než z toxického člověka vedle sebe.
V posledních dnech se bojíme o lidi někde daleko. Sledujeme zprávy a přemýšlíme, jestli nad jejich hlavami právě neletí dron nebo raketa.
Máme o ně strach.
A přitom sedíme doma u stolu, dýcháme vzduch našich měst, pijeme vodu z kohoutku a jíme potraviny, které vyrostly v půdě zatížené desítkami let chemie a průmyslu.
Tohle nás ale tolik neděsí.
Možná proto, že rakety vidíme.
A chemii v půdě nebo ve vzduchu ne.
Psycholog Abraham Maslow kdysi popsal pyramidu lidských potřeb. Jednou z těch základních je pocit bezpečí.
Jenže bezpečí není jen to, že nad námi nelétají rakety.
Bezpečí je také prostředí, ve kterém žijeme.
Vzduch, který dýcháme.
Voda, kterou pijeme.
Jídlo, které každý den dáváme na stůl.
Kolik z nás se opravdu zajímá o to, co máme kolem sebe?
Kupujeme levné věci z druhého konce světa, aniž bychom věděli, z čeho jsou vyrobené.
Oblékáme oblečení, jehož chemické složení neznáme.
Barvíme si vlasy látkami, o kterých jsme nikdy nic nečetli.
Balíme jídlo do plastů a pijeme z PET lahví.
Naše kůže je přitom největší orgán lidského těla.
A my na ni každý den pokládáme věci, o jejichž původu vlastně nic nevíme.
Rakety nás děsí, protože je vidíme.
Ale to, co nás může pomalu oslabovat zevnitř, jsme si zvykli přehlížet.
A nejen to.
Myšlenky, které se nám honí hlavou, a slova, která vycházejí z našich úst, mohou být také hezká – nebo toxická.
I takové slovo může druhého zranit jako dopadající raketa.
Nedávno jsem si na to vzpomněla při rozhovoru se svou šestiletou vnučkou.
Ptala se mě na rodinu. Kdo je čí maminka, kdo je babička a jak to vlastně všechno funguje.
Řekla jsem jí s úsměvem:
„Jednou budeš taky maminka. A jednou budeš babička.“
Chvíli přemýšlela a pak úplně klidně odpověděla:
„Až já budu babička, ty už budeš v hrobě.“
Musela jsem se usmát.
Dětská logika je někdy překvapivě přesná.
Ale zároveň jsem si uvědomila jednu věc.
Svět nikdy nebyl úplně bezpečné místo.
Už ve chvíli, kdy se narodíme, je někde na konci našeho příběhu také smrt.
To je prostě součást života.
Možná proto není smyslem života vytvořit dokonale bezpečný svět.
Možná je důležitější naučit se žít tak, abychom zbytečně nezvyšovali nebezpečí kolem sebe.
Protože někdy se bojíme věcí, které vidíme v televizi.
A přitom přehlížíme ty, které máme každý den kolem sebe.
Možná se tedy nebojíme toho, co je opravdu nebezpečné.
Bojíme se hlavně toho, co je vidět.
