Článek
Reaguji na článek „Proč ‚ezo‘ uspělo v Česku. Není to jen únik z reality“, který shrnuje knihu Magdaleny Duškové a Pavla Šplíchala o alternativní spiritualitě v českém prostředí.
Text velmi přesně popisuje zranitelnost, hledání i nedůvěru, které lidi k alternativním směrům přivádějí. Ukazuje, že nejde jen o iracionalitu nebo útěk, ale o reakci na tlak, nejistotu a fragmentovanou společnost.
Chtěla bych k tomu přidat jiný úhel pohledu.
Možná totiž nejde primárně o „ezo“.
Možná jde o to, že jsme přestali lidi – a hlavně děti – učit věřit sami sobě.
Co lidé skutečně hledají?
Ve své praxi i ve svém okolí opakovaně vidím, že lidé nehledají kameny, karty ani rituály. Hledají:
- pocit kontroly nad životem
- vysvětlení bolesti
- ujištění, že jejich utrpení má smysl
- komunitu
- někoho, kdo je vyslechne bez posměchu
A často hledají potvrzení něčeho, co už dávno cítí.
Kartář, terapeut, léčitel – ti všichni někdy jen vysloví nahlas to, co člověk už ví, ale nedůvěřuje si.
Intuice není esoterika
Každý z nás zná ten tichý moment, kdy cítí:
Tahle práce není pro mě.
Tenhle vztah není v pořádku.
Tohle rozhodnutí je uspěchané.
A přesto jdeme proti sobě.
Protože chceme být „normální“.
Protože je „čas se vdát“.
Protože „se to tak dělá“.
Protože rodiče očekávají.
Protože společnost tlačí na výkon.
Pak se po letech divíme, že hledáme odpovědi někde venku.
Možná bychom je nemuseli hledat, kdybychom byli vychováváni k tomu, že náš vnitřní hlas má hodnotu.
Alternativní spiritualita jako symptom
Článek správně poukazuje na to, že alternativní proudy nabízejí jazyk pro frustraci, osamění i zklamání z institucí. Souhlasím.
Ale možná jsou spíš symptomem než příčinou.
Když člověk nevěří sobě, začne věřit někomu jinému.
Když neumí unést nejistotu, hledá jistotu kdekoliv.
Když nezažil podporu bez podmínek, hledá ji v kruzích, rituálech nebo komunitách.
Ano, kolem spirituality existuje marketing i manipulace. To nelze popírat.
Ale zároveň je tam i skutečná lidská touha po smyslu.
A tu bychom neměli zesměšňovat.
Co by možná pomohlo víc než odsudek
Možná bychom potřebovali víc učit děti i dospělé:
- jak pracovat se strachem
- jak zvládat ztrátu
- jak unést neúspěch
- jak být sami se sebou v tichu
- jak rozlišovat mezi intuicí a iluzí
A hlavně – jak budovat zdravé sebevědomí.
Ne přehnané ego.
Ne přesvědčení, že „všechno si přitahuji sám“.
Ale klidnou důvěru, že dokážu přemýšlet, cítit a rozhodovat se.
Možná nejde o únik z reality
Možná jde o snahu tu realitu unést.
A pokud chceme, aby lidé méně podléhali manipulaci, nepotřebujeme jim brát jejich jazyk.
Potřebujeme jim pomoci znovu najít vlastní.
Možná by pak nepotřebovali tolik výkladů.
Možná by víc věřili svému úsudku.
A možná by společnost nebyla tak rozdělená mezi „racionální“ a „ezoterické“.
Protože pod těmi nálepkami je obyčejný lidský strach.
A obyčejná lidská touha po smyslu.
