Článek
Dlouho jsem si myslela, že žiju svůj život.
Až jednou mi došlo, že vlastně jen maluju něčí jiný příběh.
Byl to příběh muže, kterého jsem milovala.
A protože jsem ho milovala, snažila jsem se být dobrým plátnem.
Trpělivým.
Oddaným.
Takovým, na které se dá kreslit.
Když byl šťastný, snažila jsem se být ještě šťastnější.
Když byl smutný, snažila jsem se ho zachránit.
Když byl vzdálený, snažila jsem se ho pochopit.
A když se dva měsíce neozval, vysvětlovala jsem sama sobě, že určitě má důvod.
Láska je totiž někdy zvláštní disciplína.
Člověk v ní dokáže být neuvěřitelně tvořivý.
Dokáže vysvětlit nevysvětlitelné.
Dokáže omluvit neomluvitelné.
A dokáže namalovat krásný obraz i tam, kde je ve skutečnosti jen prázdné plátno.
Jednou jsem si dokonce nechala vytetovat jeho jméno na tělo.
Ne jen křestní, ale i příjmení.
Ano.
Tak hluboko člověk někdy věří, že ten příběh je navždy.
Že to je ten velký román.
Že přesně takhle se píše osud.
Pak se život trochu pousměje.
A román skončí.
Tetování zůstane.
Tak ho necháte přetetovat motýlem.
Protože motýl je symbol proměny.
A také proto, že někdy už s minulostí nejde nic jiného udělat než ji proměnit.
Dnes už vím jednu zvláštní věc.
Spousta lidí vlastně nemaluje svůj život.
Malují život někoho jiného.
Partnera.
Rodiny.
Šéfa.
Dětí.
Vnoučat.
Přítele.
Nebo něčího velkého snu.
A pak se jednoho dne zastaví a napadne je jednoduchá otázka:
„Počkej… a kde jsem v tom všem já?“
Možná je to jedna z nejdůležitějších otázek života.
Ne:
„Kdo mě miluje?“
Ale:
„Čí příběh vlastně žiju?“
