Článek
Sedím doma. Děti pobíhají, křičí, rozhazují lego po celém bytě a já mám pocit, že exploduju.
A přitom jsem měla být teď někde jinde. Sama. V tichu s vínem a knihou. Měl mě čekat spánek bez podávání budíku, bez nočního pláče, bez nutnosti vysvětlovat tříletému děcku, proč se nejedí pastelky.
Ale ne.
Protože moji rodiče – ti, kteří vždycky říkali, že „rodina si má pomáhat“ – se rozhodli, že si potřebují odpočinout víc než já.
Takže nic. Víkend bez dětí se nekoná. Pomoc nikde. Jen další zrada zabalená do úsměvu a slova „my už toho máme taky dost.“
Jsem máma. A nemám nárok na pauzu?
Je zvláštní, jak rychle lidé zapomenou.
Zapomenou, jaké to je, když člověk každý den jede na doraz.
Když se celý svět točí kolem cizích potřeb, kolem plínek, školky, svačin, výkresů a nekonečných „mamíííí“.
Když mu pět minut v koupelně o samotě připadá jako dovolená na Bali.
A když si pak dovolím říct: „Mohli byste si vzít děti na víkend?“
Dojde mi odpověď, která mi vyrazí dech: „My si taky potřebujeme odpočinout.“
Prosím a od čeho?
Od večerního sledování seriálů a dopolední kávy v klidu?
Rodiče nejsou povinni pomáhat. Ale proč to tedy slibovali?
Nečekala jsem, že budou nonstop k dispozici.
Ale když se celá ta léta chlubili, jak se těší na vnoučata, jak „až budeš mít děti, budeme si je brát každou chvíli“, jak „si to s nimi chceme užít“ – tak jsem jim věřila.
Jenomže pravda je jiná.
Chtěli si to užít jen když se to hodí. Jen když je to pohodlné. Jen když je to roztomilé.
Jakmile došlo na realitu – plačící dítě, zlobivý tříleťák, nevyspání, chaos – couvli.
Výchova je moje zodpovědnost. Ale kde je solidarita?
Vím, že děti jsem si pořídila já.
Nečekám, že někdo jiný za mě převezme odpovědnost.
Ale čekala jsem lidskost. Rodinnou soudržnost. Základní podporu.
A místo toho slyším výmluvy, zklamání, ticho na druhém konci telefonu.
A co je horší?
Ten pocit, že si moje únava vlastně nezaslouží pozornost.
Že když řeknu „už nemůžu“, tak odpověď zní „my taky.“
Jenomže vy nemusíte vstávat v noci.
Vy nemusíte řešit hysterický záchvat při oblékání.
Vy nemusíte bojovat se školkou, virózami, nákupy a emocemi.
Já jo. Každej jeden den.
Dřív říkali „Pořád jsi na mobilu“. Teď, když zavolám, nezvednou to
Ta ironie je neúnosná.
Když jsem byla bezdětná, byla jsem „nezralá, přilepená k mobilu, sobecká“.
Teď, když potřebuji pomoc, jsem hysterická matka, která si neumí poradit.
Dřív říkali, že mi dítě otevře oči.
Teď vidím, že někteří lidé by se nikdy neměli nazývat oporou, když jsou ve skutečnosti jen pozorovateli.
A tak jsem zůstala sama. Ale už ne naivní
Nebudu prosit.
Nebudu vysvětlovat, že jsem unavená.
Nebudu se omlouvat, že si chci na jeden víkend odpočinout od každodenního přetížení, které by polovina národa psychicky nezvládla ani tři dny.
Jen si to poznamenám.
Do těch tichých míst v duši, kam se zapisují zklamání.
Tam, kde už párkrát byli, a kam se právě vrátili.
Takže příště?
Ne, opravdu si vaše vnoučata brát nemusíte.
Ale až budete potřebovat, abych vám vozila nákupy, vodila vás k lékaři nebo poslouchala vaše monology o tom, jak „to dneska máme lehké“ – připomeňte si tenhle víkend.
Děkuji Pavle za příběh.
