Článek
Je fascinující, kolik toho o mně dokázali kolegové vědět, aniž bych otevřela pusu. Prý jsem protekční. Prý jsem blbá. Prý to mám v životě jednodušší, protože jsem se narodila s obličejem, který vypadá dobře na ID kartě. A výstřih mi prý otevírá víc dveří než vlastní kompetence.
To, že přicházím do práce první a odcházím poslední, že nosím domů notebook a dělám o víkendu to, co ostatní nestihli za týden? To je asi jen vedlejší efekt mé údajné krásy. Vždyť taková se přece musí „nějak udržet v sedle“, že?
Odsouzená k lehkosti, která nikdy nebyla
Zatímco jiní si v pracovní době stihli vyřešit hypotéky, podívat se na kurz bitcoinu a pomluvit šéfa, já jsem seděla s očima v reportech a termínech. A když jsem náhodou něco navrhla, slyšela jsem tuhle perlu: „Zlato, to nech chlapům, ty máš dělat prezentaci, ať to vypadá hezky.“
A víte, co je na tom nejvíc tragikomické? Že když jsem fakt přišla s něčím dobrým, chlapi to před šéfem odprezentovali jako vlastní nápad. A já? Byla jsem ta, co to „hezky zapsala“.
Krása jako stigma
Nechci slyšet, že mám být ráda, že jsem hezká. Protože být hezká v mužském kolektivu znamená být buď hrozba, nebo blbka. Nikdy partner. Nikdy rovný hráč. A co je horší – některé ženské vám to dají sežrat ještě víc. Protože ony musely v životě „něco vydřít“. Protože ony „neměly takový výchozí bod“.
Jenže já si nepamatuju, že bych se narodila v podpatcích a s řasenkou. Já jsem se stejně jako ostatní narodila nahá a řvala jsem jako každé jiné dítě. A všechno, co dnes umím, jsem si musela vydřít. Můj obličej mi nikdy nesepsal nabídku. Můj zadek nikdy nespočítal tabulku.
Dvakrát tolik za poloviční uznání
Co mě bolí nejvíc? Že jsem musela makat dvakrát tolik, abych byla brána jen z poloviny vážně. Že za každý úspěch mi někdo připomene, že „byla to klika“ nebo že „v tom určitě byl někdo vlivný“.
Vlivný je maximálně můj budík v 5:30, když vstávám o 2 hodiny dřív než zbytek kanceláře. Vlivné jsou moje kruhy pod očima, když jedu pátý den v kuse bez pauzy. A vlivný je můj odpor k tomu, co tohle všechno reprezentuje – svět, kde krása znamená být hloupá.
Moje práce není dekorace
Nejsem dekorace. Nejsem kancelářský doplněk. Nejsem barbie s excelovým školením. Jsem profesionálka, která má výsledky, hlavu i páteř. A jestli je největší překážkou v mojí kariéře to, že se umím usmát a nemám bradavice na nose, tak to není moje vina. To je vina světa, kde na ženský respekt nestačí výkony. Musí být ošklivá. Nebo zlá.
Jenže já budu radši dál pracovat. Dál si půjdu za svým cílem. A až mě zase jednou někdo podcení, a pak zjistí, že jsem to já, kdo ho přeskočil při povýšení, připomenu mu tu větu, co mi jednou jeden kolega řekl: „Ty to máš jednoduchý, jsi mladá a hezká.“
Jo. A taky chytrá. A vy jste to prošvihli.
