Článek
Můj muž, hlava rodiny podle sebe, rozhodl, že už pracovat chodit nebudu. Že se mám starat o děti, o domácnost, o to, aby měl teplou večeři, vyprané trenky a klid na gauči. Že on se postará. Akorát že ta jeho „péče“ vypadá jako výsměch. Vydělává sotva na nájem a jídlo. O dovolené, kroužcích, opravách nebo nedejbože vlastním účtu si můžu nechat zdát. Ale hlavně, že jsem poslušně doma. Bez příjmu, bez svobody, bez hlasu.
Jako kdyby mi koupil obojek
Zakázal mi chodit do práce, protože „by mě tam určitě balili chlapi“. Protože „děti mě potřebují“ a protože „on přece vydělá dost“. Jenže zatímco jeho ego roste jako horkovzdušný balón, náš účet zeje prázdnotou. Připadám si jako vězeň. Jako nábytek. A víte, co je nejhorší? Že takových ženských je nás spousta. Tváříme se, že je to dočasné, že je to pro rodinu. Ale ve skutečnosti jsme jen levná pracovní síla v domácnosti. Bez výplaty, bez uznání, bez možnosti říct dost.
Není chlap, když mě dusí
Nechápu ženy, které tohle obhajují. „Ale on mě chce chránit.“ Opravdu? Opravdová ochrana přece nevypadá jako zákaz. Opravdová láska neznamená izolaci. A rozhodně neznamená, že sedím doma jako v domácím vězení, zatímco on si hraje na hrdinu a přitom sotva zaplatí složenky. Připadám si jako dítě. Ale tohle není patriarchát z 50. let. Tohle je 2025 a já mám mozek, schopnosti a chuť něco dělat. Jenže on se mě bojí. Bojí se, že bych byla úspěšnější než on.
Když se žena probere
Víte, co je největší paradox? Že kdybych do té práce chodila, mohli bychom se mít skvěle. Já mám zkušenosti, kontakty, nabídky. Ale místo toho sedím doma, vařím, peru, žehlím a stydím se koupit si vlastní kafe. A on? Ten se tváří jako král. Ale není to král. Je to ustrašený kluk, který potřebuje mít nad někým moc. A našel si mě – tu, která byla ochotná se obětovat.
Ale už ne. Přestávám být oběť. A on, jestli nepochopí, že mě dusí, zůstane sám. Se svým egem a holým zadkem.
