Vlezla jsem manželovi do bankovnictví a zjistila jsem, že mi celý život lhal.

„Kolik stál ten krém? To jsi se zbláznila?“ Tak přesně takhle začínaly naše hádky. Chtěla jsem si jednou za čas koupit něco pro sebe – krém, nové kalhoty, občas kadeřníka. Ale ne. Vždy následoval výslech. Kolik? Proč? K čemu to je? Máme přece šetřit, nemáme peníze!

A já? Já mu věřila. Přestala jsem si kupovat věci pro radost. Všechno šlo „na domácnost“. A on mě zatím krmil chudobou a pocitem viny. Roky.

Jednoho večera jsem potřebovala zjistit něco kvůli platbě. Měla jsem jeho mobil, žádné heslo, všechno otevřené. A pak jsem to uviděla. Stav účtu: 3 267 490 Kč. A další dva spořicí účty, každý přes půl milionu. Dluhy? Žádné. Investice? Samozřejmě.

Zamrzla jsem.

Ne proto, že má peníze. Ale proto, že mi o nich nikdy neřekl. Roky lží, manipulace, vyvolávání pocitu, že si nic nezasloužím. A přitom si v klidu syslil miliony. Pro sebe.

To byl první impulz. Jenže potom přišel vztek. Proč bych měla být ta, kdo odejde? Kdo začne od nuly? To já žila v iluzi. Já tahala celý barák. Já jsem se uskromnila. On jen lhal.

Tak jsem si vzala právníka. A zjistila, že peníze na společném účtu nebo vydělané během manželství jsou společné. I když to přiznané nebylo. A že pokud lhal, že nic nemáme, mohla by to být i příprava na majetkové ošizení.

Takže ne. Neodejdu potichu. Nenechám se vyšachovat.

Jestli mě něco bolí, není to ta lež. Jsou to roky života, kdy jsem si myslela, že jsme v tom spolu. My dva, proti všem a všemu. A on přitom hrál vlastní hru. Já šetřila, abychom přežili a všechno zvládli. On šetřil, aby měl náskok, až mě opustí.

Jenže tohle mu nevyšlo.

Je to kontrola. Je to moc. Je to způsob, jak vás udržet v závislosti, ve strachu, v pozici „buď ráda, že vůbec něco máš“. A přesně tohle já už nikdy nechci.

Lhal mi do očí. Roky. Tvrdil, že nic nemáme. A přitom měl miliony. Teď už, ví, že to vím a taky ví, že mě podcenil. Při dělení majetku do čeká pořádný šok.