Článek
Když jsem dostala nápad pozvat na nedělní oběd tchýnina bývalého manžela, připadalo mi to jako docela nevinný vtípek. Ano, věděla jsem, že spolu nemluví. Ano, věděla jsem, že jejich rozvod nebyl zrovna podle učebnic slušného chování. Ale zároveň jsem si říkala – je to už přes patnáct let, sakra, to přece oba přežili. Navíc on je fajn chlap, rozvedl se, znovu neoženil, a občas si s námi na chodbě vymění pár slov.
A hlavně – tchyně pořád tvrdí, že už je nad věcí. Tak jsem si řekla, že to bude dobrá příležitost ověřit, jestli je to pravda.
Rodinný cirkus začíná
Oběd začal v pohodě. Polévka, smích, pár historek z práce. Pak zazvonil zvonek. Šla jsem otevřít – a tam stál on. Usmál se, podal mi kytici růží a láhev vína. A já ho s ledovým klidem uvedla do jídelny.
Tchyně ztuhla. Doslova. Oči jí vylítly z důlků, talíř se jí zatřásl v ruce. Můj muž na mě vrhl pohled, který křičel: „To nemyslíš vážně?!“ Ale já už byla rozhodnutá.
„Podívej, kdo přišel!“ oznámila jsem radostně, jako bych právě přivedla starého rodinného přítele.
Pět minut ticha
Nastalo ticho, které by se dalo krájet. Tchyně pomalu odložila příbor, narovnala se a bez jediného slova se napila vína. On se snažil uvolnit atmosféru, začal mluvit o počasí, o tom, jak se mu daří, a dokonce pochválil vůni pečeného masa. Jenže tchyně na něj koukala, jako by se před ní zhmotnil samotný ďábel.
Já se bavila. Ano, přiznávám. Každý její zamračený pohled, každé sevření rtů, to pro mě bylo jako malá satisfakce za všechny ty roky, kdy mi lezla do kuchyně, přerovnávala skříňky a kritizovala, že neumím udělat bramborový salát „tak jako ona“.
Výbuch století
A pak to přišlo. Po hlavním chodu si tchyně teatrálně otřela ústa ubrouskem, zvedla se a spustila. „Ty si snad děláš srandu, holka! Pozvat sem TOHOHLE… po tom všem, co mi udělal… to je vrchol drzosti!“ křičela, až příbory cinkaly.
On se snažil bránit: „Podívej, je to už dávno…“ Ale ona ho utnula: „Mlč! Tebe už nikdy nechci vidět!“
Popadla kabelku, hodila po mně vzteklý pohled a doslova vyletěla z bytu. Dveře se zabouchly tak, že se v kuchyni pohnuly skleničky.
A co já?
Seděla jsem tam a popíjela víno. Můj muž si držel hlavu v dlaních a mumlal něco o tom, že jsem to přehnala. Jenže já si to nemyslím. Možná to nebylo úplně taktní, ale víte co? Někdy se prostě člověk musí postavit rodinnému teroru po svém. A jestli jí vadí, že jsem pozvala chlapa, kterého vyhodila z domu – tak ať.
