Článek
Jednoho dne nám tchyně slavnostně oznámila, že končí v práci. Že si chce „konečně užít života“. Všichni jsme jí zatleskali. Měla za sebou třicet let v kanceláři, denně vstávala v pět, pracovitá žena. Jenže místo výletů, koníčků a zaslouženého klidu si jako cíl důchodového života vybrala náš obývák.
Od té chvíle je u nás pečená, vařená. A čím déle je doma, tím víc má potřebu řídit naši domácnost jako generál. Jen bez uniformy a s vařečkou místo obušku. Přišla si sem odpočinout. Odpočívat v našem domě. Na náš účet. V našem rytmu. Který ale očividně nenávidí.
Přehled dnešní okupace
Přijde po osmé. V ruce tři igelitky, jakoby nesla dary. Místo toho vysype na stůl pět rohlíků, dva jogurty a k tomu nevyžádaný názor: „Máte to tu nějaký neuklizený.“ Pak přejde k dětem a začne jim mazat máslo na chleba — i když už dávno snídaly.
V kuchyni to pak připomíná válečnou zónu: všechno jinak, všechno špatně, všechno podle ní. A zatímco já se snažím udržet rytmus dne, ona přehazuje program podle svého: děti půjdou ven, ne, teď si půjdou číst, ne, počkej, co to mají na sobě?! A já? Mám být vděčná. Prý mi přece pomáhá.
Dovolená? Ne. Přepadení.
Chtěli jsme jet na víkend pryč. Jen my čtyři. Ona ale prý „neměla co dělat“, tak se nabídla, že pojede taky. Vzala si celý kufr jídla a poznámky o tom, jak bych měla přestat tolik utrácet. Prý máme moc drahý jogurty. Prý bych neměla pít tolik minerálky. A její zlatý hřeb? „Ty děti se nudí. To já bych s nimi dělala víc.“
Můj muž? Mlčí. Tváří se, že je všechno v pořádku. Vždyť „máma chce jen pomoct“. Hádky se mu nehodí. Takže nechá mě, ať to ustojím sama. Až si to s jeho mámou vyříkám, pak že se přidá. Haha.
Jsem snacha, ne poddaná
Tchyně se u nás chová jako inspektor z hygieny. Prohlíží šuplíky. Přerovnává ručníky. Má připomínky k vůni našeho prádla. Jednou jsem použila jiný prací prášek a řekla mi, že „to smrdí zatuchlinou“. To není vtip. To je realita.
Cítím se sledovaná. Pod tlakem. Vlastně už ani nevím, jak voní svoboda v domácnosti. Když je u nás, napětí by se dalo krájet. A když není? Píše. Volá. A plánuje. Jako by její nárok na náš čas a náš prostor byl samozřejmý.
Konec iluzí
Je mi jedno, kolik odpracovala. Je mi jedno, jak se snažila. Teď jsme tu my. Moje rodina. A moje hranice.
Odešla do důchodu. Ne do nové role samozvané velitelky. A pokud to nepochopí, pak ať si najde jiný obývák, jinou kuchyň a jinou rodinu, kde bude moci vládnout.
Já ji tu už nechci. Vděčnost není povinnost. A moje domácnost není útočiště pro emocionálně závislou matku, která si neumí přiznat, že její čas v čele rodiny skončil.
