Článek
Hrabal se mi v kabelce. Bez ptaní. Bez varování. Jako by to byla jeho věc. Jeho majetek. Jeho právo.
Stála jsem ve dveřích a nevěřila vlastním očím. Můj přítel – muž, se kterým sdílím postel, stůl, účet na Netflixu – si klidně prohlížel obsah mé kabelky. S výrazem, který rozhodně nenaznačoval, že by snad něco hledal. Ne, tohle fakt nebyla zoufalá snaha najít žvýkačku nebo klíče. To bylo slídění. Čisté a sprosté.
Vyrazil mi dech
„Co to děláš?“ zeptala jsem se. V šoku, ale klidně. S očekáváním, že zrudne, sklopí oči, něco zamumlá. Ale on ne. On se narovnal, podíval se mi zpříma do očí a s klidem, který mě vyděsil, pronesl: „Jen jsem se chtěl podívat, jestli tam nemáš něco, co přede mnou tajíš.“
Cože?
A pak to začalo. Žádná omluva. Žádná lítost. Jen obvinění. Prý mám divně zamčený mobil. Prý se poslední dobou moc líčím. A prý často dávám kabelku stranou, když přijdu domů.
Ano, přesně tak – uklízím kabelku. Důkaz nevěry. Logika level paranoidní psychopat.
Kontrola nebo posedlost?
Co všechno ještě chtěl najít? Výpis z účtu? Těhotenský test? Milostný dopis od šéfa? A co by dělal, kdyby tam bylo něco „kompromitujícího“? Fotka bývalého? Kondom? Žvýkačka s příchutí, kterou nemá rád?
A hlavně – co bych asi tak našla já, kdybych mu prohrabala telefon? Ale já to nedělám. Protože nejsem jeho vychovatelka. A protože důvěra je pro mě ve vztahu základ. Tedy měla by být.
Jenže v jeho hlavě to funguje jinak. Tam se důvěra rovná kontrole. Láska znamená mít právo vědět všechno. A soukromí? To je podezřelé samo o sobě.
Zůstala jsem s ním? Ne.
Ten den jsem mu ukázala, že moje kabelka není krabice na jeho frustrace. Že mi do ní nebude sahat, stejně jako mi nebude lézt do hlavy, abych myslela, jak si on přeje.
Sbalil si svých pár věcí (samozřejmě ne dřív, než si dvakrát zkontroloval, že mu nic „nezmizelo“) a odešel. Vzteklý. Uražený. Ale hlavně – pořád přesvědčený, že on je ten, kdo byl v právu. A já, že jsem přecitlivělá hysterka.
Možná jsem. Ale aspoň jsem hysterka s vlastní kabelkou. A bez chlapa, který do ní leze jako zloděj.