Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ, co čmuchá partnerovi v telefonu. Nikdy. Ale stačilo jedno ospalé ráno, jedna chvíle nepozornosti, kdy nechal ten uboze vypadající sešit na nočním stolku. Tvrdé desky, nenápadný obal – jako by křičel: „Podívej se, tady najdeš pravdu.“ A já, pitomá já, jsem poslechla.
A víte co? Teď lituju jen jedné věci. Že jsem ten zatracený sešit nezapálila.
Miluji tě… ale přitom o tobě píšu jako o emocionálním problému
Na první stránce byl seznam: „Co mi na ní vadí.“ Ne, žádné citlivé zápisky, žádná intimní poezie. Prostě výčet. Jako když si zapisujete nákup. „Má potřebu neustále mluvit o věcech, které mě nezajímají.“ – myslíš tím můj život? „Je přecitlivělá, potřebuje se pořád ujišťovat.“ – vítej ve vztahu s dospělou ženou, hňupe. A vrchol? „Cítím, že mě svým způsobem dusí.“
Dusím ho. Já. Ta, co mu vaří, plánuje překvapení, tahá ho k psychologovi, když má krizi, ta, co ho v noci objímá, když ho budí jeho vlastní démoni.
Dusím ho tím, že jsem tu.
Hrdina, co nedokáže říct věci do očí
Deník byl plný trapné pseudohluboké poezie. O tom, jak „každý muž má svůj temný kout“, jak „ztrácí identitu“ a jak „by chtěl být s někým, kdo ho víc chápe“. Jsem s tebou tři roky a ty máš potřebu si hrát na existenciálního básníka, místo abys mi řekl, co cítíš?
Největší podraz není to, že o mně psal věci za mými zády. Největší podraz je, že se mnou sdílel postel, tělo, každodennost – a přitom mě vnitřně pomlouval jako účetní na poradě. Čekala jsem vztah, dostala jsem monolog. Do sešitu. A beze mě.
Nechci omluvy. Nechci pravdu. Chci zpátky sebe
Jsem na něj naštvaná, ale ještě víc jsem naštvaná na sebe. Protože jsem to tušila. Tušila jsem to, když se vyhýbal některým tématům. Když se smál mým nejistotám. Když mi řekl, že „moc přemýšlím“. Všechno to byly varovné signály, jenže já jsem místo toho kupovala zubní kartáčky na víkend a dělala mu svačiny.
Já nechtěla supermana. Chtěla jsem parťáka. Ale dostala jsem zbabělce s perem.
A víte co? Už nikdy nedovolím, aby si o mně někdo tvořil názor potají. Už nikdy nebudu „ta hodná, co pochopí“. Už nikdy se nenechám rozpitvávat jak laboratorní myš mezi řádky něčího deníku.
Miloval mě? Možná.
Ať si píše. Ať si analyzuje další ženské. Ale mě už zpátky nedostane. Ne po tom, co jsem četla. Ne po tom, co si o mně opravdu myslí. Jsou slova, která vám v hlavě zůstanou napořád. Je jedno, kdo je napsal – jakmile jednou víte, že vás ten člověk ve skutečnosti nevidí jako člověka, ale jako problém, něco se ve vás zlomí.
A z toho zlomu se už cesta zpátky nevede. Jen dál. Sama. Ale konečně s čistým štítem.
