Článek
Každá nevěsta je přece nervózní, říkali. Pochyby jsou normální, tvrdili. To, že brečíš při zkoušení šatů, prý nic neznamená. Ale já nebrečela dojetím. Já se dusila.
Z toho, že si beru chlapa, kterého jsem se už teď bála oslovit nahlas. Že před jeho matkou šeptám, abych nebyla „zase ta, co má problém“. Že jsme neměli ani jednu hádku – ne protože bychom byli sehraní, ale protože u nás se nehádalo. U nás se mlčelo a kousalo.
První varování? Když mi řekl, že na svatbě bude řečnit jeho otec. Ne já.
Nebo když oznámil, že můj pes nesmí na svatební fotky, protože „to kazí dojem“. Nebo že jeho kolegyně (kterou zjevně obdivoval až moc) bude sedět vedle něj u stolu, protože „ona se tam sama nebude bavit“.
A já? Já to všechno polykala. Protože jsem přece zasnoubená. Protože všechno je už zařízené. Protože bude trapas, když couvnu.
Vzít si někoho, koho nechceš.
Ten večer jsme se pohádali. Konečně. Prasklo to. Kvůli dortu, kvůli rozesazení hostů, kvůli tomu, že prý „dělám scény“. Ale ve skutečnosti to nebylo o dortu. Bylo to o tom, že jsem si konečně přestala lhát.
A tak jsem to řekla. Na plnou hubu.
„Tak se brát nebudeme!“
A víš co? On neudělal nic. Jen se na mě díval. Jako by věděl, že to jednou přijde. Jen čekal, kdy.
Ráno přišla máma. Myslela si, že si to rozmyslím
Nevěsty přece mají „chvilky“. Pochybnosti. Že je to „jen panika“. A já si v tu chvíli připadala jako blázen. Ale pak jsem se podívala do zrcadla. A po dlouhé době viděla sebe. Ne tu, co se přizpůsobuje, omlouvá a vysvětluje. Ale tu, co se právě zachránila.
Šaty jsem pověsila do skříně. Prstýnek vrátila. Hosty odvolala. Někteří mě obdivovali. Jiní mě nenáviděli. A snoubenec? Ten mi zrušení svatby nikdy neodpustil. Prý jsem ho „ztrapnila před všemi“.
Jo. Protože moje štěstí má být podřízené jeho egu.
Lepší jedna zrušená svatba než třicet let v tichém vězení
Dnes už vím, že nejsem ta, co selhala. Jsem ta, co utekla včas.
A všem, co si myslí, že svatba je cíl, říkám: Svatba není vítězství. Svatba bez lásky je rozsudek.
A já rozhodla si ho nepodepsat.
