Článek
Vyrostli jsme, postavili si vlastní domov a teď nám naši rodiče naznačují, že je načase splatit dluh. Jenže tohle není žádná splátka. Tohle je čisté emocionální vydírání zabalené do řečí o vděku, rodinné lásce a mezigenerační solidaritě.
Nejsme jejich developerská firma
Máme své životy, účty, hypotéky, děti. A přesto se od nás očekává, že si vezmeme další půjčku, zabereme si kus zahrady a postavíme pokojíček pro mámu a tátu. Prý je to fér. Prý jsme jim dlužní. Jenže my jsme o nic z toho neprosili. Oni nás přivedli na svět, rozhodli se nás vychovat – nebyla to zakázka. Nebyli jsme investice s očekávanou návratností.
Vděčnost ano. Ale ne v podobě dvou miliónů, stavebního řízení a nervů na pochodu.
„Jste mladí, vám to dají!“
Tuhle větu slyšíme čím dál častěji. Jako by věk automaticky znamenal, že se máme zadlužit až po uši. „Vám to dají, vy to zvládnete.“ My? My to zvládneme? A co naše plány, náš klid, naše budoucnost? To nikoho nezajímá. Hlavně že oni budou mít svůj vlastní kout s výhledem.
A když si dovolíme říct ne? Dostaneme výčitky, citové vydírání a lekce o tom, jak jsme nevděční a sobečtí.
Rodinné drama na pokračování
Nechceme žít jako rukojmí. Nechceme přistavovat pokoj jen proto, aby nám pak mohli v obýváku říkat, že málo vaříme, špatně vychováváme děti a moc utrácíme. Víme, jak to končí. Babička a děda v přízemí, náš život v háji.
Odmítnout není neúcta. Je to zdravý rozum.
My nejsme jejich peněženka
Můžeme být vděční, ale nemusíme kvůli tomu položit vlastní život na oltář rodičovské touze po komfortu. Nejsme bezcitní. Ale nejsme ani hloupí. Víme, co znamená hypotéka, víme, co znamená tlak, víme, co všechno zničí narušené hranice.
Takže ne, mami a tati.
My vám nic nedlužíme. Děkujeme za všechno, co jste pro nás udělali. Ale dělali jste to z vlastní vůle. A jestli nás máte rádi, tak to pochopíte. Nechceme vás mít za zadkem do konce života jen proto, že se vám zachtělo pohodlí na náš účet.
