Manžel má deprese. Super, ale kdo zaplatí nájem?

Poslední měsíce slyším pořád dokola jedno a to samé: „Nemůžu, mám depresi.“ Nemůže do práce, nemůže nakoupit, nemůže se ani postarat o vlastní děti. Ale scrollovat na telefonu a dívat se na Netflix, to mu jde. A já mám na starosti úplně všechno. On má depresi. Já mám účty.

Deprese je vážná věc, já to nezlehčuju. Jenže zatímco on se válí v posteli, já lítám mezi prací, školou, domácností a účty. A hádejte co? Elektřina se nezaplatí tím, že mi bude tvrdit, jak se cítí prázdný. Nájem neodpustí proto, že „má těžké období“. Realita není terapie. Realita jsou faktury. A ty nezajímá, kdo z nás má duševní krizi.

Začínám se cítit, jako bych měla doma třetí dítě. Jenže tahle mimina neumí říct „děkuju“. Místo toho slyším: „Nemůžu, nezvládnu, nech mě být.“ A já makám, dřu, padám na pusu, abychom se vůbec udrželi nad vodou. Jenže místo partnera, co by se mnou nesl tíhu, mám doma hromádku neštěstí, která se odmítá zvednout.

Nikdo se mě neptá, jestli já můžu. Jestli já zvládám. Jestli já nemám chuť si taky lehnout do postele a na všechno se vykašlat. Rozdíl je v tom, že já si to dovolit nemůžu. Protože když já padnu, padne všechno. A tohle je na tom největší ironie: zatímco on má diagnózu, já mám mlčky držet celou rodinu na zádech.

Ano, deprese je nemoc. Ale není to kouzelná omluvenka na to, že přestaneš fungovat jako člověk, partner a rodič. Já nechci, aby mi zpíval ódy na to, jak moc trpí. Já chci, aby aspoň přiznal, že tím trpíme všichni. Že jeho nemoc není jen jeho. Že stojí peníze, čas, energii. A že bez mé práce a mé síly by se už dávno zhroutil celý náš život.

Říká se, že v manželství máme být spolu „v dobrém i zlém“. Ale zlý je rozdíl mezi tím, když spolu stojíme bok po boku, a tím, když jeden z nás leží a druhý maká za oba. Já jsem se nevdávala proto, abych se stala živitelem, terapeutem, služkou a obětním beránkem v jednom. Já chci partnera. Ne další krk, který musím nakrmit.