Článek
„Ty si myslíš, že jsi něco víc? Nesnáším tě.“ Tahle věta padla tiše. V kuchyni. Mezi dvěma hrníčky a čerstvě napečeným štrúdlem, co jsem jí přinesla jako pozornost. Moje tchyně se na mě dívala s ledovým klidem, jako by mi právě nesdělila, že bych podle ní měla zmizet z povrchu zemského.
A o dvě hodiny později? Seděla vedle mého manžela, jejího synáčka, s cukrkandlovým hlasem a vyprávěla, že jsem jako její druhá dcera. Prý to, že si mě její syn vybral, bylo to nejlepší, co se mu mohlo stát.
Je tohle vůbec možné?
Vítej v roli hromosvodu
Tchyně mě od začátku brala jako vetřelce. Jako cizí ženskou, která jí „bere“ syna. O to víc, že jsme si ve vztahu opravdu rozuměli. Všechno, co jsem udělala, pro ni bylo špatně. Vařila jsem jinak než ona. Hůř. Prala jsem jinak než ona. Špatně. Neskládala jsem ručníky tak, jak se to prý „sluší“. A hlavně – nezbožňovala jsem ji.
Za zády mě pomlouvala, před manželem hrála svatou. Nechyběly slzičky, jak se prý snaží mě přijmout do rodiny, ale já jí to nedovolím. Jak jsem odtažitá. Chladná. A přitom jsem za ní jezdila, pomáhala jí s nákupy, poslouchala její nekonečné tirády o tom, jak byla mladá a krásná.
To není jen osobní tragikomedie. To je učebnicová ukázka toxické manipulace.
Dvě tváře jedné ženy
Tchyně, která se mnou vede skrytou válku, ale tváří se jako anděl, když je u toho můj muž, je to nejprohnanější stvoření široko daleko. A já jsem v tom dlouho hrála roli tiché snachy, která to přece „musí vydržet“. Kvůli rodině. Kvůli klidu. Kvůli synovi.
Ne. Vydržela jsem dost. Až moc.
Jednoho dne jsem si to nahrála. Celou její upřímnou nenávist. Pustila jsem to doma večer, v klidu, bez emocí. A můj muž konečně pochopil, co jsem roky žila. Nejspíš ho to nezlomilo. Možná to čekal. Možná ho to bolelo. Ale já už necítila nic než úlevu.
Předstírat lásku je horší než otevřená nenávist
Tuhle masku zná spousta žen. Tchyně, která je před světem láskyplná, ale v soukromí vás cupuje na kousky. To není rodinná „nekompatibilita“. To je teror. Je to psychická šikana převlečená za sladké řeči.
A já už ji poslouchat nebudu. Nebudu se schovávat. A nebudu hrát její hru.
Chce mě nenávidět? Ať to dělá veřejně. Má odvahu? Pochybuju.
Tchyně není druhá matka. A já nejsem její dcera. A pokud si to ještě někdo myslí, měl by si to přijít zkusit na vlastní kůži. Protože tahle hra na rodinu je jen špatně sehrané divadlo. A já jsem z něj právě odešla.
