Článek
Svatba má být o lásce. O radosti. O pocitech, které cítíte, když se otočíte a vidíte své nejbližší, jak se usmívají, pláčou dojetím, tleskají vašemu štěstí. Ne o tom, jak vám na chodbě před sálem někdo šeptá: „Zase máš o číslo menší šaty, viď?“ nebo „A kdy bude dítě?“. A přesně takhle to vypadá, když se u stolu objeví moje babička.
Ne, není to ten typ roztomilé staré paní, která peče bábovku a každého obejme. Moje babička je toxická klasika z 50. let. Smrdí kouřem z vlhkého bytu, obléká si hnědý kostýmek, co nosí na pohřby i na plesy, a její slova bodají ostřeji než špendlík v korzetu. Každý její komentář jde až do masa. Každé ticho musí narušit. A vždycky ví všechno nejlíp.
Svatba není sociální povinnost
Ať mi nikdo netvrdí, že rodina je svatá. Moje nervy a důstojnost jsou mi svatější. Kolikrát ještě budeme přehlížet hrubost, netaktnost a absolutní neschopnost se ovládat jen proto, že dotyčný má šediny a údajné právo „říkat věci na rovinu“?
Vážně musím pozvat někoho jen proto, že je babička? I když to znamená, že celý den budu nervózní, jestli neřekne něco sexistického číšnici, jestli nenapadne svědkyni za tetování, nebo jestli nezačne hlasitě nadávat na cenu dortu?
Já říkám ne. Svatba je moje. A jestli někdo nemá sebemenší sebereflexi, nedostane pozvánku. Ani omluvu.
Láska, nebo povinnost?
Slyšela jsem už všechno. „Ale ona tě vychovávala.“ Ne. Mě vychovala máma. Babička nás spíš deptala pasivní agresí a permanentním soudem. „Ale co když umře a budeš litovat?“ Litovala bych spíš toho, že jsem si kvůli ní pokazila jediný den, který měl být opravdu můj.
Rodina není rukojmí. A babička není relikvie, kterou musím pozvat, i kdyby mi při tom měla žvýkat nervy a plivat jed. Je mi líto, že to tak je. Ale přiznat si realitu není bezcitnost. Je to svoboda.
Mám právo vybrat si, kdo uvidí můj den
Vědomě jsem se rozhodla, kdo uvidí, jak kráčím uličkou. Kdo uslyší naše sliby. Kdo bude součástí našeho začátku. A rozhodně to nebude někdo, kdo si za celou dobu nevšiml, že mě umí jen shazovat, ponižovat a ztrapňovat.
Možná jsem krutá. Možná se za tohle někdo pohorší. Ale víte co? Není to vaše svatba. Je to moje. A já se vdám bez zápachu staré kolínské, bez jedovatých poznámek a bez babičky, která nikdy nepochopila, že láska se neprokazuje krutostí.
A jestli mi chce popřát štěstí? Ať to udělá přes pohlednici. Z bezpečné vzdálenosti.
