Článek
Byla jsem ta hodná. Ta, co věří v čistotu, v úctu, v trpělivost. A hlavně – v čekání. Říkal mi, že mě miluje. Že si mě váží. A že si chce nechat to nejkrásnější až po svatbě. Souhlasila jsem. Protože jsem mu věřila. A protože jsem chtěla být jiná než „ty dnešní holky, co dají všechno zadarmo“.
Tak jsem čekala. Tři roky.
Bez sexu. Bez doteků. Bez skutečné intimity.
A pak přišla svatební noc.
A já jsem si poprvé v životě přála utéct ze své vlastní kůže.
Čekala jsem pohádku. Přišlo… prázdno.
Možná jsem byla naivní. Možná jsem si to celé vysnila. Ale když jsme se tu noc konečně ocitli sami, zjistila jsem, že vedle sebe nemám žádného prince. Ani muže. Ale zmateného, nejistého cizince, který neví, co se sebou. A už vůbec ne se mnou.
Byl to trapas. Jeden velký, dlouhý, dusivý trapas.
Žádná vášeň, žádná něha, žádná láska. Jen stud, ticho, rozpaky a já… s očima plnýma slz.
A pak věta, která mě dorazila:
„Promiň, asi jsem nervózní. Už je to fakt dlouho.“
Jo, kámo, tři roky. Tři roky jsi mě přesvědčoval, že má smysl čekat. A teď se klepeš jako puberťák, který poprvé sahá na podprsenku.
Tohle mi nikdo neřekl
Všude slyšíme: „Počkej si. Vyplatí se to. O to bude láska silnější.“
Ale nikdo neřekne: A co když si vezmeš někoho, s kým si v posteli nebudeš rozumět vůbec?
Co když jsme místo budování důvěry budovali jen obrovskou bublinu očekávání, která pak v tichosti praskne?
A co když se ukáže, že on vlastně sex nechce vůbec?
Co když to celé bylo jen krytí?
A nebo ještě hůř: co když neměl problém čekat, protože ho to se mnou nikdy ani nelákalo?
Nešlo jen o sex. Šlo o pravdu
Po té noci jsem se probudila vedle člověka, kterého jsem nepoznávala. Ne protože by byl zlý. Ale protože byl jiný. Jiný než jak se tvářil celé roky.
A já si uvědomila, že jsem si ho vlastně neprověřila. Že jsem si ho neochutnala. Že jsem si ho neověřila v těle.
A přitom tělo neoblafneš. Tam žádné iluze nefungují. Buď to proudí, nebo ne. A u nás to nebylo ani kapkou.
Byla jsem hloupá
Spíme odděleně. Už mě ani neobejme. A já si v duchu říkám:
Proč jsem sakra čekala?
Proč jsem se chovala jako holka ze století páry, když žiju ve 21. století?
Nechala jsem se zlákat myšlenkou, že být „slušná“ je záruka štěstí. Ale není.
Je to jen další past, kterou vám společnost vnutí, abyste se bály chtít víc. Chtít všechno. Chtít i to, co se neříká nahlas.
Už nikdy nebudu čekat
Jestli mě něco ta noc naučila, tak tohle:
Nikdy si nevezmu člověka, kterého jsem nezažila celého. Tělem, duší, smíchem, i tím, jak se mě dotýká.
Protože já nechci jen partnera do kuchyně. Chci i partnera do postele. A na tom není vůbec nic špatného.
A holky?
Nečekejte, pokud samy nechcete.
Protože můžete skončit jako já, s prstenem na ruce a prázdnou postelí.
