Článek
Jednoho dne jsem se podívala na náš spořicí účet. A měla jsem pocit, že se mi zastavilo srdce.
Nebyla tam ani koruna.
Zmizely úspory, rezerva, všechno, co jsme roky spořili.
A zmizela i důvěra.
Protože on se tvářil klidně.
Jako kdyby se nic nestalo.
Až když jsem začala křičet, přiznal barvu:
„Bylo to těžký období, nějak jsem se v tom ztratil. Ale už s tím přestávám.“
380 000 korun
To nejsou jen peníze, to je krádež důstojnosti.
Místo aby mi řekl, že se trápí, že se bojí, že nezvládá tlak,
radši šel hodit výplatu do blikající skříně a doufal, že se mu to vrátí.
Nevrátilo.
Nejenže prohrál peníze – prohrál mě.
Prohrál nás.
Lhal. Opakovaně
Když jsem se ptala, kde jsou peníze, říkal, že „něco zaplatil navíc“.
Když jsem chtěla vidět výpis, tvrdil, že „to ještě nemá zpracované“.
Když jsem ho načapala, jak mačká „vsadit“ na mobilu, řekl, že „to je jen demo verze“.
A já?
Já jsem mu věřila. Protože jsem nechtěla vědět pravdu.
380 000 Kč
Za to mohla být nová koupelna, auto, výlet do Japonska, operace očí, začátek podnikání.
Ale on to naházel do chřtánu strojů, co nevracejí nic. Jen závislost.
A co mě dorazilo?
Ne jeho dluh. Ne jeho lež.
Ale jeho výraz, když mi řekl:
„Ale vždyť jsme si vlastně žili dobře, ne?“
Ten tón. Ta arogance. Ta úplná ztráta kontaktu s realitou.
Já se tu dusím pod tíhou zrady, a on přemýšlí, jestli ještě zvládne vsadit tiket do Tipsportu.
On nevidí zkázu. Jen prázdný účet.
Prý „už to bylo lepší“
Prý „jen blbý období“.
PRÝ.
Tohle „období“ znamenalo, že:
- Já tahala tři práce, abych zaplatila nájem.
- On si vesele klikal s pivem v ruce.
- Já neměla ani na zubaře, protože prý „ještě musíme šetřit“.
- On měl kreditku, o které jsem neměla ani tušení.
- Já trpěla výčitkami, že „to nezvládám“.
- On mě mezitím stahoval ke dnu.
Hazard není jen závislost
Hazard je systémová zrada.
Je to pasivní agrese, převlečená za „útěk“.
Je to likvidace důvěry, zázemí a lásky – pod rouškou mlčení.
Nevím, jestli existuje odpuštění za tohle.
Vím jen, že už nikdy nikomu nedám přístup ke svému účtu. A ke svému srdci už vůbec ne.
A víš co? Nejvíc mě děsí, že tohle není výjimka.
Tohle je tichá epidemie.
Muži, co se nevyrovnají s tlakem a místo pomoci hledají únik.
A ženy, které drží rodiny nad vodou, zatímco je jejich „muži“ potápějí.
Potichu. Den po dni. Klik po kliku. Sázku po sázce.
380 000.
Za to jsem se naučila jednu zásadní věc:
Láska bez zodpovědnosti je ruleta. A já už dál nehraju.
