Článek
Ten večer jsem byla unavená. Fyzicky, psychicky, do morku kostí. Po třináctihodinové šichtě jsem doma mezi dveřmi jen tiše šeptla: „Dneska už nemůžu.“ V očích slzy. Ne kvůli němu. Kvůli tomu, že jsem měla pocit, že už zase všechno nezvládám. A víš, co přišlo? Ne obejmutí. Ne otázka „co se děje?“.
Jen ledová věta: „Nezačínej zase. Ty tvoje výlevy mě fakt nebaví.“
Emoce? Jen když se to hodí
Chlap může mlátit pěstí do stolu, řvát u fotbalu, práskat dveřma. To jsou emoce. To je chlapství. Ale jakmile žena brečí, je to „citová manipulace“, „slabost“ nebo rovnou diagnóza. Hysterka. Drama queen. Labilní. Mně se prý rozbily hormony, „určitě zas mám ty dny“. A to všechno řekl muž, který se nedokáže ani podívat pravdě do očí, když prohrává v kartách.
Hysterická? Ne. Jen už mě to nebaví
Odmítám se omlouvat za své slzy. Za to, že mě něco bolí. Za to, že mám právo cítit se mizerně a říct si o blízkost. Tohle není hysterie. Tohle je volání o respekt. A jestli někdo nedokáže zvládnout ženské slzy, nemá co dělat ve vztahu s ženou. A už vůbec ne se mnou.
Ten den jsem si poprvé uvědomila, že se nemusím bránit. Stačí odejít.
Hysterka? To je to poslední, co jsem
Hysterická byla jeho reakce. Hysterické bylo, jak začal sbírat věci a trucovat v kuchyni. Jak mlčel celé dva dny, protože jsem ho emočně vydírala. Slzama. Věty jako „tohle mi nedělej“ a „proč mě takhle stresuješ“ byly jako vystřižené z učebnice obracení viny. Ale já si už tu vinu brát nebudu.
Ne za svoje pocity.
Ne za svoje slzy.
Ne za to, že jsem člověk – a ne robot bez emocí.
Ať si to klidně myslí
Ať mě dál považuje za hysterku. Ať si vykládá, že přeháním. Možná jsem přehnala. Přehnala jsem roky ticha. Přehnala jsem roky pochopení bez opětování. Přehnala jsem snahu být ta silná, klidná a nenáročná. A když mi došla kapacita, když jsem si dovolila projevit emoce, přišla facka. Ne fyzická. Ale stejně bolestivá.
A tak jsem odešla. Do nového života, kde nebudu potlačovat slzy. Kde nebudu hysterka jen proto, že dýchám.
Kde moje emoce nebudou problém, ale součást mě.
A tomu se, milý bývalý, říká dospělost. Ne hysterie.
