Článek
Praha, špička, narvaná tramvaj. Měla jsem za sebou pracovní den, špatně se mi dýchalo a noha mi po úrazu bolela jak čert. Seděla tam. Statná, pevná, v nátělníku a s taškou v klíně. Věk kolem sedmdesátky.
Poprosila jsem ji klidně a slušně:
„Dobrý den, omlouvám se, mám poraněný kotník. Mohla bych si na chvilku sednout?“
Zvedla oči, probodla mě pohledem, sjela si mě shora dolů a pak… to začalo.
„Cože? Co si to dovolujete? Já mám taky svoje roky! To se mám teď postavit kvůli nějaké fifleně s náplastí na noze?“
Ano, vážení. Náplast. Kotník jak balón a berle v ruce pro ni byly „náplast“.
Zneužívání MHD: nový sport?
Zatímco jsem se snažila zůstat v klidu, ona pokračovala. Zvyšovala hlas, křičela na celou tramvaj, jak jsou mladí rozmazlení, jak všechno simulují a jak ji jednou někdo okrade jen za to, že má důchod.
Někdo se pokusil zasáhnout. Mladý kluk vedle navrhl, že si sednu místo něj. Ale to bylo málo. Ona se chtěla hádat. Chtěla dramatickou scénu.
Chtěla cítit moc.
Protože v jejím světě být starší znamená mít automaticky pravdu.
Respekt se nedědí. Zaslouží se.
Ne, nepůjdu proti seniorům. Znám jich dost, kterých si velmi vážím. Ale tahle mentalita?
„Já jsem stará, tak drž hubu a trp.“
To není stáří. To je arogance.
Kde jsme to skončili, když si část starší generace myslí, že může řvát na mladší jen proto, že je víc vetchá? Když vidí berle a místo empatie slyší výzvu k boji?
Mládí není hřích. A nemoc není vidět vždycky
Nemám na čele razítko „invalidní“. Nemám bílou hůl. Ale to neznamená, že nemám právo požádat o místo.
Ta žena na mě řvala, že „se tohle dřív nedělalo“. Ne, nedělalo. Dřív by se mlčky zvedla a nabídla mi místo k sezení, protože v sobě měla čest.
Ta dnešní pýcha některých důchodců je toxická. Opravdu si někdo myslí, že jen kvůli věku má právo vyjíždět po ostatních jako fúrie?
A co jsem jí řekla?
Po deseti minutách jejího výlevu jsem se opřela o berli, zhluboka se nadechla a řekla nahlas:
„Víte co? Tady nejde o to, kdo má víc nárok. Tady jde o to, kdo má víc slušnosti. A tu dneska nemáte ani za špinavý ponožky.“
Byla ticho. Tramvaj taky. A já? Stála jsem.
Na jedné noze, ale s hlavou vztyčenou. Protože existuje něco horšího než bolest. A to je bezohlednost maskovaná věkem.
Konec dobrý, všechno… k zamyšlení
Nemusí nás bolet záda, abychom věděli, že svět se mění. Ale když už se starší generace dožaduje respektu, měla by ho taky projevovat.
A my, co jsme ještě relativně mladí? Měli bychom přestat být tak pokorní k nespravedlnosti.
