Článek
Některé ženy čekají na osudovou lásku roky. Já na ni čekala až do chvíle, než mi v pravé poledne na křižovatce narazil do kufru postarší Passat řízený typickým městským buranem v košili s krátkým rukávem. V první vteřině jsem měla chuť mu vyrvat klíčky z ruky a poslat ho zpátky do autoškoly. Jenže pak vystoupil. A místo omluvy mi věnoval drzý, sebestředný úsměv a poznámku: „Zlatíčko, to budeš mít drahý.“
Měla jsem chuť mu zakroutit krkem. Ale místo toho jsem se zasmála. Možná poprvé za několik měsíců.
Vlezl tam, kam neměl. Do mého světa.
Nebyla jsem připravená. Ani na bouračku, ani na chlapa. Byla jsem single, úspěšná a lehce cynická. A tenhle samolibý idiot se mi srazil nejen s autem, ale i s životem. Opravy řešil sám, protože „ženy přece po servisech běhat nebudou.“ A když mi nabídl kafe, odmítla jsem. Když mi ho přivezl před dveře o den později, začala jsem se vážně bát. Ne toho, že je šílený. Ale že je jiný.
Nebyl hodný. Byl drzý. A právě to mě rozbilo.
Všichni před ním byli slušní, uctiví, nudní. Tihle muži se mě ptali, co chci. Tenhle mi rovnou řekl, co potřebuju. Oponoval mi. Dělal si ze mě srandu. Hádat se s ním bylo jako jít do ringu – ale konečně jsem měla pocit, že žiju. Nikdy mě nežádal o svolení. Prostě přišel a začal být součástí mého světa. Bez omluv, bez obalu, bez falešné pokory.
A já? Místo toho, abych ho vyhodila, jsem poprvé od rozvodu otevřela okno. Ne pro něj. Pro sebe.
Štěstí je někdy jako bouračka
Lidi si myslí, že štěstí přichází jako slunce po dešti. Omyl. Někdy přiletí jako smyk na mokré vozovce. Bouchne to. Bolí to. Ale probudí vás to. Ten chlap mi naboural kufr, srdce a ve finále i představu, že všechno musím mít pod kontrolou.
A možná právě proto s ním pořád jsem. Protože v tom chaosu, který přinesl, jsem poprvé ochutnala něco, co jsem si už dlouho zakazovala: klid. Ne ten tichý, ale ten, který přijde, když víte, že už se nemusíte přetvařovat.
