Článek
Je rozdíl mezi dárkem a urážkou v obálce. Ten rozdíl jsem pochopila ve chvíli, kdy mi tchyně slavnostně předala balíček a čekala výraz vděku. Místo něj jsem ztuhla. V rukou jsem držela poukaz na odtučňovací pobyt. Rekondiční centrum, specialista na výživovou nerovnováhu, harmonogram cvičení. A pod tím věnování: „Záleží nám na tobě.“
Záleží. Samozřejmě.
Když vám někdo s úsměvem sdělí, že jste vlastně špatně
Ten úsměv byl to nejhorší. Takový ten sametový, přezíravý, co říká: „Nebuď přecitlivělá. Já ti přece pomáhám.“ V jejím podání to vypadalo jako soucit. Ve skutečnosti to byla regulérní facka.
Facka zabalená do decentní obálky s logem wellness resortu. Facka, která říká: „Tvoje tělo mě uráží. Tvoje kila mi kazí rodinné fotky. Tvoje existence potřebuje korekci.“
Nešlo o zdraví. Šlo o moc
Kdyby jí šlo o zdraví, nabídla by mi hlídání, abych si mohla dojít na masáž nebo do fitka. Kdyby jí šlo o podporu, přinesla by čerstvé jídlo, ne srovnání s jinými štíhlejšími snachami. Ale tohle nebyl zájem. To byl útok zabalený do pozlátka.
Potřeba mě zlomit. Upravit. Zredukovat. Tělesně i mentálně. Abych víc zapadla. Abych byla víc jako ONA. Kontrolovaná, uhlazená, hodná. Jenže to se nestane. Nikdy.
Co si to vlastně dovoluje?
Kdo komu dal právo nahlížet na tělo druhého člověka jako na pole, které je třeba zorat a vylepšit? Kdo stanovil, že štíhlost je automatická vstupenka ke slušnosti, zatímco kila navíc znamenají selhání?
Tohle není jen o mně a jedné ponížené snaze o „lepší já“. Tohle je o celé generaci žen, kterým bylo řečeno, že jejich hodnota začíná až u konfekční velikosti 38. A když nesplníte normu, přijde někdo jako moje tchyně a „pomůže vám“. Samozřejmě nezištně.
Vracíme ženy zpátky do role projektů
Přesně tak. Nevidíme je jako hotové bytosti. Vidíme je jako něco, co je potřeba doladit. Upravit. Ořezat. Zlepšit. Nejsme partnerky, jsme výzvy. A naší hodnotu určuje, jestli se vejdeme do jejich představy o „dostatečné ženě“.
Jenže já už projekt nejsem. A rozhodně nejsem její. Jsem matka, žena, profesionálka. A jestli má někdo problém s mým tělem, není to můj problém – je to jeho slabost, jeho posedlost, jeho neschopnost unést realitu.
Dárek jsem jí vrátila.
Bez křiku. Bez slz. Položila jsem poukaz na stůl a řekla, že nemám zájem. Ne o program, ale o to, aby mě někdo měl rád až tehdy, když se zmenším.
A víte co? Ten výraz v jejích očích za to stál. Poprvé jsem viděla, že jsem se jí vymkla z kontroly. Poprvé jsem nepodlehla.
