Článek
Když jsme se poznali, byl mi svět malý. On byl starší, klidnější, zkušenější. A mně to imponovalo. Já měla energii, on nadhled. Já měla jiskru, on stabilitu. Byla jsem mladá, zvědavá a zamilovaná.
Věk? Pche. Taková povrchnost! Lásce přece nezáleží, kolik komu je.
Jenže dnes – o pár let později – sedím naproti člověku, který si obléká ponožky vestoje asi tak dvacet minut, funí do schodů a největší událostí dne jsou správy v televizi.
A přestává mě to bavit.
Z prince zralý pán. Ze vztahu přátelství. A z vášně rutina
Nechci být zlá. Nechci být nevděčná. Ale zatraceně – nemůžu si pomoct. Věk, který jsem kdysi neřešila, se mi dnes každý den připomíná v podobě brblání nad novinkami, únavy po třech krocích, nezájmu o cokoli nového a letmého doteku jednou za měsíc – a to ještě když je nálada.
Zatímco já bych ještě chtěla žít, cestovat, tancovat, milovat se – on chce mít klid. Pohodu. Čaj. Televizi. A žádné změny.
A já se vedle něj dusím. Ne z nedostatku lásky. Ale z přebytku ticha.
Nezestárl jen on. Zestárl náš vztah. A já jsem v něm uvězněná v roli pečovatelky
Kdy se to stalo?
Kdy se z něj stal člověk, který nosí v kapse bonbony na kašel a ptá se, kolik mě to zase stálo?
Kdy jsem se přistihla, že vedle něj jdu pomaleji, mluvím opatrněji, směju se míň?
A hlavně – kdy jsem se přestala cítit jako žena a začala se cítit jako jeho dcera?
Já vím, že to zní hnusně. Ale co je horší: lhát sobě? Nebo konečně přiznat, že vedle mě stárne mnohem rychleji, než jsem čekala?
Měla jsem být rozumnější? Možná.
Láska věk nezná – říkají. Ale tělo ho zná. Energie ho zná. Touha ho zná. A ženská, která má ještě šťávu, ho pozná taky.
Už nejsem ta mladá holka, co se dojímá jeho klidem. Teď mě ten klid dusí. A já nevím, jak dál.
Mám zodpovědnost. Mám sliby. Mám minulost. Ale taky mám život, který mi pomalu protéká mezi prsty, zatímco on řeší bolavé koleno a sleduje dokumenty o druhé světové.
Život mě vedle něj míjí.
A možná to není jeho vina. Možná jen svět běží, a my se spolu zastavili v jiné rychlosti. On už do cílové rovinky klidně půjde krokem. Ale já chci ještě běžet.
A tak si kladu otázku, kterou jsem si nikdy položit nechtěla:
Kolik let ještě ze slušnosti obětuju?