Článek
Řekl to v klidu. Bez zloby, bez emocí. Jako by šlo o nějakou běžnou poznámku při večeři.
„Kdybys přibrala, nevím, jestli bych s tebou zůstal.“
Neřekl to jako výhrůžku. Spíš jako fakt.
Jako upozornění, že moje hodnota pro něj má mantinely. A že jedním z nich je velikost mých džínsů.
Usmála jsem se.
Podívala jsem se mu do očí.
A řekla: „Díky. Teď už vím všechno, co potřebuju.“
Zvedla jsem se a odešla.
Láska, která má váhový limit, není láska
Celou dobu jsem si říkala, že to má v hlavě srovnané, že se o sebe stará, dbá na zdraví, na životní styl, na rovnováhu.
A že mě má rád takovou, jaká jsem, jenže to byla lež.
Měl rád jen tuhle moji verzi. Tuhle konkrétní. Tu štíhlou.
Tu, která se vejde do jeho představy, která se dobře vyjímá na fotkách.
A kdyby hrozilo, že by se ta představa mohla rozostřit, radši rovnou předeslal: tudy cesta nevede.
To nebyla upřímnost. To byla kontrola. Jemná, přesná, jedovatá
Nešlo o obavu, nešlo o zdraví, šlo o moc.
O to, že jeden člověk si dovolí stanovit druhému podmínku existence.
Zhruba stejně romantické, jako kdybych mu řekla:
„Kdybys plešatěl, šel bys z domu.“
„Kdybys přišel o práci, nepočítej se mnou.“
„Kdyby ses stal někým jiným, už nejsi hoden mé blízkosti.“
Jenže on byl přesvědčený, že jeho poznámka je v pořádku.
Že to znamená být rovný. Že je fér říct to dopředu.
Prý „aby bylo jasno“.
Jasno bylo. Až příliš.
V tu chvíli mi došlo, že mu nedlužím nic
Nemám povinnost být stále stejná, nemám povinnost držet si figuru, aby měl vedle sebe „reprezentativní doprovod“.
Nejsem logo. Nejsem trofej. Nejsem výkladní skříň jeho ega.
Jsem žena. Žiju. Měním se.
A moje tělo je moje.
Jestli někdo potřebuje, aby jeho partnerka měla stále míň než 60 kilo, měl by si pořídit figurínu.
Ta nepřibere.
Ta nikdy nezestárne.
A nikdy se nezeptá, proč se vlastně musí bát přibrat, aby mohla zůstat milovaná.
Byl to vzkaz. A já jsem ho slyšela
Možná to ani nemyslel zle.
Možná si neuvědomil, co říká.
Ale řekl to.
A řekl tím všechno.
Že moje hodnota je podmíněná.
Že moje přítomnost je závislá na vzhledu.
A že pokud se jednou změní tělo, změní se i jeho láska.
A tak jsem se zvedla. Ne s pláčem. Ale s klidem.
A s tím jediným vzkazem, který na tohle dává smysl:
„Já se možná někdy změním. Ale ty se nezměníš nikdy, takže už si nemáme, co říct.“
