Článek
Říkejte mi neuctivá, drzá, nebo nevychovaná. Ale tenhle kult seniorů už mi fakt leze krkem. Zvlášť když se z něj stane bič na všechny, kdo nemají šediny, ale mají tašky, kočárky, dítě v náručí nebo dvanáct hodin práce v nohách. A to celé se rozjede vždycky stejně – teatrální nádech, zvednuté obočí a věta, kterou slyším častěji než „pípněte si“: „Jsem v důchodu, tak mám právo sedět!“
Ona v důchodu, já v háji
Stálo nás v tramvaji pět. Já, žena s miminkem, jeden dělník se špínou až za ušima, puberťák se sádrou a kluk, co vypadal, že se rozpláče únavou. Jenže přišla ona. Paní s nákupem, účesem z 80. let a postojem královny, která se rozhodla zkontrolovat poddané. Rozhlídla se, nespokojeně zasyčela a pak to přišlo: „To se už dneska mladí neumí zvednout?“ Když nereagoval nikdo, rozjela to naplno: „Já jsem v důchodu! Mám právo sedět!“
Právo sedět. Povinnost být slušná?
Ne, neměla berle. Ne, neměla potíže s chůzí. Ano, měla pusu jako vrata od garáže. Začala řvát, že jsme „zdegenerovaná generace bez úcty“, a mně zrudla půlka obličeje. Ne studem – vztekem. Protože moje dítě plakalo, já měla tašku s nákupem, naražený kotník a nula pochopení pro to, že si někdo plete důchod s VIP lístkem na všechno.
Kult seniora. Nedotknutelný, arogantní, chráněný zákonem
Jako by důchodový věk byl vstupenkou do klubu „všichni mi ustupte, nebo vás sežeru“. Nezpochybňuju úctu. Ale ta se nedá vynutit řevem. Tohle není starost o zdraví. Tohle je ego v přímém přenosu. Tohle je kultura „já jsem starý, takže drž pusu a poslouchej“. A mě to už fakt nebaví.
Kde končí slušnost a začíná vydírání?
Říkáme dětem, aby pouštěly babičky. Ale kdo řekne těm babičkám, že se nemají chovat jak hyeny? Že člověk, co vypadá mladě, nemusí být zdráv? Že možná za sebou máme noční směnu, nemocné dítě, čerstvou diagnózu. Že ne každé místo v tramvaji automaticky čeká na staršího člověka.
A víte co?
Ano, nakonec jsem vstala. Kvůli dítěti – ne kvůli ní. Protože kdyby se tohle moje dítě mělo naučit od nás všech, chtěla jsem, aby vidělo rozdíl mezi laskavostí a hysterií. A stejně si ta paní sedla s takovým vítězoslavným úšklebkem, že mi bylo jasné: nešlo o věk. Šlo o moc.
A tu jsem jí tentokrát dala. Ale příště? Už ne.
