Článek
„Víš, měla bys být trochu pokornější. Ne všechno musí být podle tebe.“ Tuhle větu jsem od svého tchána slyšela už asi čtyřikrát. Většinou v momentě, kdy se mu nelíbí, že se nehroutím pod tíhou domácnosti jako jeho žena, nebo že si stojím za svým, když nesouhlasím s jeho „chlapským“ názorem. Mimochodem, to je ten názor, kterým zaklíná každé svoje lenivé, patriarchální a sebestředné rozhodnutí.
Užívá si penze, nohy na stole a hlásá, že ženská má být tichá a vděčná, že má doma muže. Jenže mně, milý pane, žádná rezatá škodovka z osmdesátek nepřijde jako důvod k vděčnosti. A už vůbec ne chlap, co má ego větší než IQ a zodpovědnost menší než plastový kbelík.
Mistr pasivní agrese
Tchán je mistr pasivní agrese. On nikdy nekřičí. On vždy jen tak poznamená: „No jo, dneska už ženský neví, co je to úcta.“ Nebo: „Já bych si tohle doma dovolit nemohl. Ale ty jsi holt moderní žena.“ Přeloženo: „Jsi drzá, ale bojím se ti to říct napřímo, protože bych neustál odpověď.“
A pokaždé, když narazíme na téma práce, výchovy nebo peněz, padne jeho oblíbená věta: „Trochu pokory by ti neuškodilo.“
Jo, jasně. Před člověkem, co si neumí vyžehlit košili, neumí říct ženě „děkuju“, ale ví přesně, kolik by si měla brát jeho snacha na mateřské, se budu tvářit pokorně. Nejlépe tak, že mlčím, usmívám se a přikyvuju.
Pokora? Začneme revizí jeho života
Pokud mě má někdo učit pokoře, ať to aspoň není člověk, co se celý život veze na vlně toho, že je „chlapák“. Co nepřispívá, nekonfrontuje, neřeší, ale všechno ví. Co má ženskou jen jako nástroj – služku, kuchařku, milenku a matku jeho dětí. Člověk, co nikdy nešel na rodičák, nepřemýšlel, jak to asi zvládá jeho žena, a nikdy se nenaučil vařit nic jiného než vajíčka natvrdo.
Tchán by si měl dát místo moudra z televize moudro do zrcadla. Protože pokora nezačíná tím, že křičíš na ostatní „BUĎ POKORNÁ“, ale tím, že si sám sundáš korunu z hlavy, zavřeš pusu a začneš poslouchat. A to, upřímně, zvládá průměrný kocour líp než on.
Já úctu mám. Ale ne před hloupostí
Nejsem arogantní. Nejsem drzá. Jsem jen unavená z generace mužů, kteří si myslí, že být muž znamená povyšovat se nad ženy a kázat jim, co mají cítit, říkat a dělat. Mám pokoru před těžkým životem. Mám pokoru před lidmi, co něco dokázali. Mám pokoru před ženami, které všechno zvládají samy a nikdy si nestěžují. Ale nemám pokoru před pohodlnou domýšlivostí a skrytým šovinismem ve flanelové košili.
Pokoru si tchán plete s podřízeností. Jenže, to je jeho problém. Ne můj.
Ticho neznamená úctu. Znamená jen únavu
Moc žen kolem mě už mlčet přestalo. A ty, co ještě mlčí, mlčí ne proto, že by si to jejich tchán „zasloužil“, ale protože už prostě nemají sílu znovu slyšet, že „za jejich časů bylo všechno lepší“. Tchánové, co neumí zapnout myčku, mají najednou hroznou potřebu hodnotit emancipaci.
Takže ano, milý tcháne – učte mě pokoře. Ale nejdřív si ji laskavě zkuste sám. Třeba tím, že konečně řeknete své ženě děkuju. Nebo že si po sobě jednou zvednete ten špinavý ručník. Nebo že přestanete učit svět, jak má vypadat žena, a místo toho začnete přemýšlet, jak vypadá opravdový muž.
Spoiler: To rozhodně není ten, co sedí na zadku, nic nedělá a hodnotí ostatní.
