Článek
Bylo mi čerstvých pětatřicet a myslela jsem si, že zvládnu i tchyni. Hloupá naivita. V životě jsem nepoznala ženu s větším talentem na pasivní agresi. Říká věci takovým tím tónem „já nic, já muzikant“, ale když si to přeložíte, zjistíte, že jste právě dostali facku přes celou duši. Pozvali jsme ji na večeři. Dala jsem si záležet. Vařila jsem celé odpoledne, maso z biofarmy, zeleninu z trhu, všechno krásně načančané. A víte, co řekla, když dojídala? „No, nebylo to úplně můj šálek kávy. Ale snědla jsem to. Protože hlady přece neumřu.“
Kdyby mě v tu chvíli někdo bodnul nožem do zad, bolela by mě míň záda než ty její kecy.
Nejsem šéfkuchařka z Michelinu. Ale aspoň jsem se snažila
Ten večer jsem nečekala standing ovation. Nečekala jsem ani komplimenty. Ale základní slušnost by neškodila. Jenže moje tchyně jede podle jiného receptu – místo vděčnosti přidá špetku pohrdání a navrch zakape pasivní urážkou. A pak se rozvalí na gauči s výrazem „a co bude k dezertu?“
Není to poprvé. Vlastně neznám ve svém okolí jinou osobu, která by tak systematicky rozbíjela atmosféru v rodině. A pokaždé s tím svým šibalským výrazem, že přece „to jen tak řekla“. Ne, madam. Neřekla. Zničila jste večeři a zároveň důvěru.
Můj muž? Ticho jako po výbuchu
To je kapitola sama pro sebe. Seděl naproti ní, viděl, jak mi cuká oko, ale nevydal ani hlásku. Možná měl strach. Možná se mu v hlavě přehrávaly všechny ty rodinné návštěvy, kdy jí něco řekl – a ona ho pak následující tři týdny citově vydírala. Ale víte co? To není omluva. Když někdo ponižuje vaši ženu přímo ve vašem domě, tak buď zareagujete jako chlap, nebo jako hadrový panák. Ten večer jsem vedle sebe neměla manžela. Měla jsem tam kulisu.
Odteď? U mě má stopku.
Nikdy už jí nevařím. Ne proto, že bych se chtěla mstít, ale protože si vážím sebe. A hlavně: mám lepší věci na práci, než se půl dne pachtit u plotny pro člověka, kterému by nechutnalo ani nebíčko na talíři.
Příště ať si přinese svoje řízky ve voskovaném papíře, a ideálně i vlastní nádobí. Moje talíře jsou příliš drahé na to, aby z nich srkala polévku, která jí vlastně ani nechutná.
Tchyně, která nejí, je lepší než tchyně, co mluví
Nejlepší byl ten konec. Když odcházela s tím, že se těší na příště, co uvařím a jestli se polepším. Asi si myslela, že se pro ni zase rozkrájím. Omyl. Moje kuchyně je teď bezlepková, bezcukrová, a hlavně bez-tchyňová. Dala jsem si nové životní předsevzetí, že přestanu krmit lidi, kteří mě nerespektují. A začala jsem u ní.
