Článek
Učitelé byli kdysi symbolem moudrosti a úcty. Rodiče je považovali za ty, kdo formují jejich děti, vedou je k poznání a připravují na život. Jenže časy se mění. A spolu s nimi i role učitelů. Co když si ale dnešní „pedagogové“ pletou svou práci s místem, kde si mohou vylévat frustrace a místo vzdělávání táhnou děti ke dnu?
Před pár dny jsem narazila na příspěvek, který mě vytočil do běla. Učitelka si veřejně stěžovala na děti – prý ji otravují, když jsou hlučné, ale vadí jí i jejich pasivita. Maminky jsou podle ní líné, když dají své děti do školky, aby si „doma vypily kafíčko v klidu“. Děti, které se neumí samy obléknout nebo zavázat tkaničky, jsou neschopné, a prý není úkolem učitelek, aby jim pomáhaly. Tak já se ptám: Co to sakra je?
Přes 56 000 měsíčně a pořád je to málo?
Kolikrát ještě budeme poslouchat stížnosti učitelů, jak mají těžkou práci? Učitelky ve školách si v průměru vydělají přes 56 000 Kč měsíčně. K tomu dostávají benefity, jako jsou příspěvky na důchodové spoření, stravenky nebo dlouhá volna. Ale stejně nejsou spokojené? Pokud jim vadí zvědavé „proč“ od malých dětí, oblékání bundiček a každodenní pomoc, proč si nevybraly jiné povolání? Proč nepracují někde, kde si nebudou stěžovat, že musí dělat svou práci?
To, co mě děsí nejvíc, je jejich absolutní neúcta k dětem a rodičům. Dnešní děti prý nemají disciplínu, rodiče jsou neschopní a celé to odnášejí právě učitelé. Jenže, milé učitelky – vy jste tam kvůli dětem. Ne ony kvůli vám.
Zesměšňování a ponižování jako metoda výuky?
Některé učitelky se chovají, jako kdyby si svou autoritu musely vyřvat. Mnoho rodičů v mém okolí má s učiteli špatné zkušenosti, kdy dětem nadávají, ponižují je a trestají za každý projev individuality. Kde je hranice? A kde je zodpovědnost? Jak je možné, že nikdo neověřuje jejich psychickou způsobilost? Žádné pravidelné psychotesty, žádná kontrola, jestli je daný člověk vůbec vhodný pro práci s dětmi. To je prostě skandální. Hlavně, že se jim stále zvyšují platy, zatímco rodiče musí sami hledat vzdělávací alternativy, aby své děti ubránili.
Frustrace si vybíjí na našich dětech
Z vlastní zkušenosti musím říct, že většina učitelek, se kterými jsem se setkala, měla do empatického pedagoga hodně daleko. Chovaly se jako psychopati s potřebou moci, kteří se vyžívají v ponižování těch nejmenších a nejzranitelnějších. Děti, které potřebují podporu, dostávají místo jí jen křik, urážky a pocit, že nejsou dost dobré. Tak co si z toho odnesou? Sebevědomí? To asi těžko.
Nejvíc mě fascinuje, že když má dítě problémy, vina padá na rodiče. Učitelky se tváří jako oběti, které trpí pod náporem nezvladatelných dětí, přitom to často bývá jejich vlastní selhání. Učitel, který nemá trpělivost a empatii, nemá u dětí co dělat. Tečka.
Nerozumím tomu
Vážení rodiče, proč tohle vůbec dovolujeme? Proč se bojíme postavit těm, kteří ničí sebevědomí našich dětí? Copak se spokojíme s tím, že do školky nebo školy dáváme dítě plné nadšení, a vrátí se nám z něj uzlíček nervů s pocitem, že je „neschopné“ nebo „hloupé“? Sama bych nikdy neposlala své dítě do školy nebo školky, dokud jsem neměla jistotu, že je psychicky dost silné a odolné, aby se nedalo zlomit, kdyby to náhodou někdo zkoušel. Ovšem ještě předtím jsem si všechny pedagogy důkladně proklepla. Až na jednu výjimku všichni prošli mými požadavky. A ta jedna výjimka už dala výpověď k úlevě všech.
Je důležité testovat, zda jsou učitelé opravdu ti správní lidé na svých místech. Jsem přesvědčená, že by měli procházet důkladnými psychologickými testy a pravidelnými kontrolami, aby dokázali, že mají nejen znalosti, ale i morální a emoční kvality k tomu, aby mohli vychovávat naši budoucnost. Práce s dětmi není o kafíčku a klídku, ale o trpělivosti, respektu a opravdové lásce k dětem.
A na závěr vzkaz těm frustrovaným učitelkám: Pokud nemáte na to, abyste naše děti učily s láskou a respektem, tak běžte dělat něco jiného. Naše děti si zaslouží víc.
