Článek
O čem se mluví
Na ČT24 vyšel článek s názvem „O úspěchu ve škole v Česku často rozhoduje už narození“. Na první pohled vypadá jako rozumná analýza o nerovnostech ve vzdělávání. Ale čím víc ho člověk čte, tím víc se vkrádá pocit, že pod zdánlivou empatií se skrývá moralizování, nadřazenost a nepochopení života lidí, o kterých mluví.
Když pomáháme, aby byli „jako my“
Autor vychází ze svého světa – z prostředí vzdělaných, kulturně sebevědomých lidí, kteří věří, že jejich způsob života je ten správný. Mezi řádky vlastně říká: „Pomozme ostatním, aby mohli žít tak jako my.“ Jenže tím tvrdí, že jeho verze života je lepší než ta ostatních. Trošku namyšlené, že?
Kolik stojí hodnota člověka
Z textu také vyplývá, že čím vyšší formální vzdělání, tím víc člověk „je“. Jenže to není pravda.
Společnost nestojí na titulech, ale na práci, péči a zodpovědnosti. A právě lidé, kteří dělají praktické, těžké profese, jsou ti, bez kterých by se všechno sesypalo.
Co když jiný život není selhání
Článek předpokládá, že lidé s nižším vzděláním by vlastně chtěli žít stejně jako „my“, jen nemohou. Ale to není pravda.
Mnoho lidí žije jinak, protože tak chtějí. Mají jiné priority, hodnoty i rytmus života. Chtějí jistotu, komunitu, jednoduchost. Ne každý potřebuje kancelář a diplom, aby se cítil naplněně.
Když se z čísel ztratí člověk
Text působí hrozně teoreticky, jako by o těch lidech mluvili jen z grafů a tabulek. Jenže chudoba není číslo. Je to zkušenost, kterou musíte znát zblízka, jinak jí neporozumíte.
Příběh, který říká něco jiného
Autor si jako příklad vybral rodinu, která sice nemá vysoké vzdělání, ale zjevně se snaží.
Rodiče pracují, podporují děti, dojíždějí za prací do Německa, aby jim zajistili lepší vzdělání. Snaží se tuto rodinu ukázat jako výjimku. Jako rodinu, která zvládla navzdory chudobě a nízkému sociálnímu statusu zajistit dětem studium na gymnáziu.
Ale patří tato rodina vůbec mezi ty, o kterých píše? Vždyť rodina si dokázala poradit sama tím, že rodiče začali pracovat v zahraničí. Jejich dcery nepotřebovaly žádnou další podporu. Matka holek má sice jen základní vzdělání, ale hned po základce začala pracovat a pracuje nadále. A otec je vyučený číšník. Nejedná se tedy asi o vyloženě chudou rodinu.
Tito rodiče věděli, co dělat, když se studiem jejich dcer vzrostly finanční náklady rodiny. A zvládli dcery v jejich cestě za vzděláním podpořit jak finančně, tak i po psychické stránce.
Jako vhodnější by mi přišel příklad rodiny, která se snažila dětem vzdělání dopřát, ale sama to nedokázala. A nejzajímavější by byl příklad dítěte, které chtělo studovat, ale rodiče mu v tom bránili. Protože právě v těchto případech je potřeba pomoc zvenčí.
Pomáhat rodině, která si dokáže pomoci sama, v zásadě jenom proto, že má nižší příjmy a rodiče mají nižší vzdělání, to mi nedává úplně smysl. Nejde pomáhat každému. A upřímně si myslím, že v tomto případě je na sebe rodina určitě hrdá více, než kdyby jí stát finančně pomohl.
Lítost zabalena do nadřazenosti
Z článku je cítit zvláštní směs lítosti a povýšenosti. Jako by lidé s nižším vzděláním byli jen pasivní oběti, kterým musí někdo ukazovat cestu.
Jenže i oni se rozhodují – někdy špatně, jindy dobře, ale sami. A to je třeba respektovat.
Cílem není titul, ale funkčnost
Text působí dojmem, že cílem společnosti má být co nejvíc vysokoškoláků. Ale to je omyl.
Cílem má být funkční společnost – taková, kde se doplňují právníci, učitelé, lékaři, řemeslníci, pečovatelky i popeláři.
Kde se úspěch neměří diplomem, ale tím, jestli člověk dělá něco smysluplného.
Pomáhat ano, ale s respektem
Chudoba a nízké vzdělání mohou vést k problémům, které dopadají na všechny. Proto má smysl s nimi pracovat – ale ne proto, že někdo „žije špatně“ a musí být zachráněn.
Pomoc by měla být nabízena s respektem – jako možnost, ne jako zásah.
Pomáhejme tam, kde o to někdo stojí, kde o ni požádají, nebo kde je to opravdu nutné pro fungování společnosti či ochranu dítěte.
Každý má jinou cestu
Vzdělání je důležité. Je skvělé, když člověka baví a když mu otevře nové možnosti.
Ale je to i dřina – a spousta lidí ji prostě podstoupit nechce.A to je v pořádku.
Každý máme jiné vlohy, jinou cestu, jiné priority. A právě to dělá společnost pestrou a funkční.
Na závěr
To prostředí znám. Je mnohem složitější, než jak ho ukazuje článek. Ale o tom zase někdy příště.
ČT24. O úspěchu ve škole v Česku často rozhoduje už narození [online]. Praha: Česká televize, 2025 [cit. 2025-11-11]. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/o-uspechu-ve-skole-v-cesku-casto-rozhoduje-uz-narozeni-366996
#vzdělávání #společnost #nerovnost #rodiče #vysokáškola #komentář #životnícesty #MediumCZ #školství
