Článek
Moje kamarádka se nedávno přestěhovala k mladým na vesnici. Už to sama doma nezvládala, tak si ji vzali k sobě. Má počínajícího Alzheimera. Většinou se o sebe ještě dokáže postarat, ale občas už bohužel něco zblbne.
Vidíš, pořád je to ta moje Líba
Když jsem za ní jela naposledy, bylo to zpočátku skoro jako dřív. Smála se, nabízela mi koláč, sedly jsme si ke stolu a povídaly si o starých časech. A já si říkala: „vidíš, pořád je to ta moje Líba“. Ta, se kterou jsme kdysi chodily do tanečních, smály se v šatně na brigádě a plánovaly si, že jednou, až budeme mít klid od všech povinností a našetřené peníze, pojedeme spolu na dovolenou k moři, do Dubaje.
Jenže pak… Pak se jí to začalo trochu plést. Občas se zeptala na to samé několikrát za sebou. Nebo řekla něco, co nedávalo vůbec smysl. Snažila jsem se tomu nevěnovat pozornost a jen si tu návštěvu užívat, ale pak se mi sevřelo srdce. Vždyť jsme ještě mladé, ne? Na tohle přece ještě máme čas!
I já můžu přestat být samostatná!
Cesta za ní trvala skoro tři hodiny a já z ní byla docela vyčerpaná. Nebudu za Líbou moct jezdit často, nezvládla bych to, přemítala jsem, když jsem čekala před nádražím na vlak zpět domů. Ať chci nebo ne, musím si připustit, že na tohle už jsem stará. Ale co budu doma bez Líby dělat? Nebudu mít s kým chodit na kafíčko se šlehačkou a borůvkovým koláčem. Nebudu se mít s kým smát a probírat všechno možné i nemožné. Jasně, můžeme si telefonovat, ale jak dlouho ještě? Jak dlouho zůstane Líba v takové formě, že si spolu normálně popovídáme? A co když… Co když si mě jednou přestane pamatovat?
A pak mi to došlo: „I já můžu jednou přestat být samostatná. A může to přijít klidně dřív, než je obvyklé.“ Tuhle myšlenku jsem zatím vždy potlačila. Nepřemýšlela jsem nad tím, vždycky jsem si říkala, že jsem ještě mladá a mám na takové přemýšlení spoustu času. Jenže, asi jsem si to tak trochu nalhávala. Jen jsem si to, že stárnu, nechtěla připustit. Ale teď ta Líba. Je skoro o rok mladší, ale v hlavě to má chvílemi opravdu pomotané. A co já? Tři hodiny na cestě mě úplně zmohly. Dřív jsem jezdila na čundry a cestování si užívala. Nebyla jsem jsem z něho zničená. A to jsem tenkrát na zádech tahala těžkou krosnu a často i kytaru. Teď jsem táhla jen kabelku s pár věcmi…
Měla bych začít šetřit
Líbu si k sobě vzala dcera. Má velký dům a má možnost se o ni postarat. Ale kam půjdu já? Moje dcera má pidibyt, sotva se tam všichni vejdou. Taky si nemůže, na rozdíl od dcery Líby, jen tak přestat chodit do práce. Jako zdravotní sestra z domova pracovat nemůže. A syn? Ten žije v Americe. Občas říká, ať přijedu, že se o mě postará. Ale co bych tam dělala? Anglicky skoro neumím, nikomu bych tam nerozuměla.
Když teď nebudu chodit s Líbou na kafíčko a na tu vysněnou dovolenou spolu taky nevyrazíme, měla bych alespoň začít šetřit. Tímhle začnu – peníze našetřené na dovolenou investuju. A za každé kafíčko, co si nedám, vložím pár korun na spoření.
Ať si jednou můžu zaplatit nějakou péči. Protože ta určitě nebude levná. Prý existuje nějaký příspěvek na péči, ale kdo ví, jestli to bude stačit.
Nejdřív mi ani nedošlo, že ty děti zdravily mě.
Najednou jsem uslyšela hluk. To mě vyrušilo z přemýšlení. Možná to bylo dobře, ale mně to stejně trošku naštvalo. Byly to děti, slyšela jsem, jak někoho zdravily. A pak jim někdo odpovídal. Byly blíž a blíž. Znovu jsem slyšela, jak děti říkají: „dobrý den“. Tentokrát hned vedle mě. Nejdřív mi ani nedošlo, že ty děti zdravily mě. Jsem cizí, tak proč by to dělaly? Jsem z města, nejsem zvyklá na to, že by mě někdo cizí zdravil.
A tak jsem si dál přemýšlela nad Líbou, nad stárnutím a nad tím, jak bych teď měla žít. Až když děti poodešly stranou mě napadlo, že možná zdravily mě. Jsme přece na vesnici, možná se tu zdraví každý s každý.
Doufala jsem, že mu toto stručné odseknutí jasně ukáže, že se s ním nehodlám vybavovat.
V tom se na mě, bůh ví proč, obořil nějakej cizí chlap. Ptal se mě, proč jsem ty děti nepozdravila. Chtěla jsem se ho co nejrychleji zbavit, neměla jsem náladu se s někým vybavovat. Zněl nepříjemně a na mě toho najednou bylo už opravdu dost. Chtělo se mi brečet. A toho neznámého muže jsem se navíc i trochu bála. Odsekla jsem mu, že nevím, proč bych měla zdravit nějaké cizí děti. Doufala jsem, že mu toto stručné odseknutí jasně ukáže, že se s ním nehodlám vybavovat.
Já už nemůžu. Já už vážně nemůžu.
On ale pokračoval dál. Vnímala jsem ho jen napůl, většinu pozornosti jsem totiž soustředila na to, abych se nerozbrečela. Rozbrečet se na veřejnosti, před tímhle protivným chlápkem, to by mi tak ještě chybělo. Ale i tak vím, že mi vyčítal, že nejdu dětem příkladem. A aniž by mě kdy předtím viděl, hodil mě do škatulky mezi typické nerudné důchodkyně, co nadávají na mladé a všechno jim vadí.
Normálně bych se ohradila, já taková přece nejsem. Ale teď jsem si jen v hlavě pořád dokola opakovala: „Panebože, ať už zmizí. Ať mě nechá být. Já už nemůžu. Já už vážně nemůžu.“
Je snadné někoho odsoudit. Ale jak bychom se chovali my, kdybychom chodili v jeho botách?
#stáří #empatie #příběh #mezilidskevztahy #život #pochopení #alzheimer #ženy #mediumcz
