Článek
Jsem na nádraží, stojím, čekám na vlak, který má jet asi za deset minut. Na nástupišti se postupně scházejí další cestující. Mezi nimi i starší paní, viditelně už v důchodu. Sedá si na lavičku, vedle postaví svou tašku na kolečkách a čeká, až přijede vlak. Do té doby nic zvláštního.
Dobrý den, zdraví děti
Najednou se k nástupišti blíží mateřská školka. Asi dvanáct dětí a dvě učitelky. Procházejí kolem nás všech a já jenom zírám, jak jsou děti slušně vychované. Jak každému říkají „dobrý den“. A všichni, co tam jsme, jim okamžitě odpovídáme. Někdo jim řekne také „dobrý den“, někdo „ahoj“, jiný zkombinuje obojí.
Odpovídáme dětem všichni, až na tu starší dámu na lavičce. Děti šly přímo kolem ní, zdravily dost hlasitě. A ona? Nic, zachmuřeně se na ně dívala a nic jim neodpověděla. A bylo vidět, jak jsou z toho některé děti viditelně zaskočené. A já se jim ani nedivím.
Proč nezdravíte
Když děti kousek poodešly, přistoupil jsem k dotyčné dámě, řekl jsem jí „dobrý den“ a zeptal jsem se jí, proč těm dětem neodpověděla na pozdrav. A ona na to, že neví, proč by měla zdravit nějaké cizí děti. To mě vyvedlo z míry dokonale. Za prvé proto, že to jsou děti, a za druhé právě proto, že jsou slušně vychované.
Měli bychom jim jako dospělí ukázat, že pozdravit je správné a že na pozdrav se odpovídá. Všichni to věděli, všichni to udělali. Jen vy, milá dámo, ne. Vám je asi za těžko říct dětem, usměvavým, milým, upřímným, dvě slova. Nikdo po vás nic jiného nechtěl, jen tohle. A vy s tím máte problém.
Chcete úctu?
Vy jste, madam, typický příklad nerudného seniora. Takového, co kolem sebe jenom kope, nadává, na všechno si stěžuje. Jste přesně ta, která nadává na současnou generaci, na mládež, na to, že lidé nemají vychování a úctu.
Ale jste to jen a pouze vy, kdo to tady teď ukázal. Malé děti předškolního věku vás pozdraví a vy nic? Co za náturu musíte mít, když vám není vůbec hloupé, že jim neodpovíte. Nechápu, ale rozhodně byste se nad sebou měla zamyslet.
Proč?
Že jsem byl na dámu hrubý a ostrý? Ano, byl, nic jiného si nezasloužila. A neznamená to, že bych neměl úctu ke stáří, naopak. Zároveň ale tvrdím, že právo na úctu nedává jen a pouze věk, ale i to, jak se člověk k druhému chová. A tato dáma jasně ukázala, jaká je. Ať bych se cítil jakkoli špatně, tak být ošklivý na dítě? To rozhodně v žádném případě.
