Článek
Gymnastické závody. Měla to být jen další sobota plná cukrové vaty, focení a dojetí nad tím, že náš syn zvládl sestavu, aniž by u toho zranil sebe nebo někoho dalšího. Jenže místo toho to byla sobota, kdy jsem objevila část sebe, o které jsem do té doby neměla tušení. A taky to byla sobota, kdy jsem se málem poprala.
Nesnáším křik. Nesnáším konflikty. Nesnáším, když jsou lidé na sebe zlí. Většinou se stáhnu, mlčím, nechám to být. Jsem introvert. Slušný člověk. Nechci dělat dusno. A hlavně – mám někde hluboko zakořeněné, že nemám nárok se ozvat.
Ale pak přišly ty závody.
Byla to klasická scéna. Přecpaná hala, nervózní rodiče, spousta dětí, které mezi disciplínami přebíhají za trenéry a zpátky za rodiči. Přišli jsme včas – přesně podle instrukcí trenérky – a snažili se vmáčknout do posledního volného místa. Já, manžel, naše dcera a synův kamarád.
Našli jsme si místo. Trochu na stojáka, trochu skrčení, ale to k závodům patří. Všichni to známe. A většina rodičů bývá ohleduplná. Když si někdo stoupne, zeptá se. Když potřebuje projít, omluví se. Jenže tenhle den se výjimečně uvolnilo i něco jiného – nějaká zvířecí agrese.
„Vidíte, že tam máme věci!“ hulákala chraplavým hlasem paní vedle, když si manžel se synovým kamarádem dovolili sednout si na zdánlivě volné místo, které po nějaké té době stání, objevili. „Manžel s dcerou si šli jenom zakouřit“, dodala. Nakonec se však uklidnila a uznala, že když tam zrovna teď nejsou, mohou si po tu dobu můj manžel a synův kamarád na momentálně neobsazená místa sednout. Nebo jsem si to alespoň myslela.
Jenže pak přišel její manžel a dcera. A začala ta pravá divočina.
Poté, co manžel i se synovým kamarádem slezli z lavice, začala na ně paní řvát cosi, co zde nelze publikovat. Její manžel se ke řvaní na toho mého přidal, a pak ho dokonce kopl do zad. Manžel raději odešel, prý by se mohl porvat. Já jsem zůstala, dcera i kamarád syna také. Po mém místu se nikdo nenatahoval a já neměla náladu se protahovat mezi těmi všemi lidmi zase někam jinam. A navíc jsem si myslela, že za chviličku bude zase klid.
Jenže nebyl. Pán nahlas a velmi dopodrobna rozebíral, co všechno by s mým manželem provedl, jakým veškerým způsobem by ho zlikvidoval. A těšil s na později na bitku. I když tam v zásadě plánoval, jak ze mne udělá vdovu, nechávalo mne to docela v klidu. Nebylo to poprvé, co manžel někoho vytočil doběla. A jestli jsem do té doby byla na někoho naštvaná, byl to právě on.
Zatímco já jsem pánovy výlevy zvládala s ledovým klidem, dcera mi do ucha šeptala, že se ho bojí. Synův kamarád mi nic nešeptal, ale to, co pán říkal, už mu také řádně hýbalo žlučí. A tak se v té situaci rozhodl udělat něco, co neudělal žádný dospělý. Slušně, klidně a s respektem poprosil toho pána, ať už přestane řvát. Že to není příjemné. Že hádky nikomu nepomáhají. A že asi byla chyba na obou stranách.
A tehdy to začalo.
Ten muž explodoval. Vybuchl do spršky vulgarit. Na dítě.
A něco ve mně se zlomilo.
Už to nebyl „synův kamarád“. Byl to moje dítě. A já najednou nebyla introvert. Nebyla jsem tichá, smířlivá, rozumná. Já řvala. Držela jsem toho obra za rameno a říkala mu, že jestli si chce něco dokazovat, může začít mnou. Že já se klidně zmlátit nechám – ale ať počítá s tím, že si to pak odsedí. A hlavně, že by se měl stydět. Za to, co předvádí. Za to, že huláká na děti. Za to, že je straší. Za to, že kouří uprostřed sportovní akce plné dětí. Za to, že si myslí, že když někdo váží metrák, může si dovolit všechno.
Byla jsem hysterická.
A víte co?
Stálo to za to.
Ne protože bych chtěla někoho ztrapnit. Ale protože jsem celým tělem cítila ten bezmocný dětský vztek. Vztek, když člověk nedělá nic špatného, ale je špatný, protože to, co říká, se nehodí do karet dospělému.
Ten kluk se mě pak ptal: „Udělal jsem něco špatně?“
A já mu řekla:
„Ne. Udělals to správně. Jediná tvá chyba je, že jsi ještě dítě, a tak si někteří lidé myslí, že se nesmíš ozvat. Že tvé pocity jsou méně důležité než pocity dospělých.“
Ten den jsem se přestala stydět za svůj hlas. A přestala jsem se bát, že když křičím, jsem špatná. Někdy je křik to nejlaskavější, co můžeme udělat.
A příště?
Příště na závody jedině s Lexaurinem. Ale ne proto, abych mlčela. Ale proto, abych se nebála ozvat.
