Článek
Tenhle text navazuje na můj předchozí článek o škole, kroužcích a tom, jak rodiče před začátkem školního roku řeší, co jejich děti zvládnou, co jim bude sedět a co pro ně vlastně dává smysl.
V diskusi pod ním se objevila věta, kterou vídám překvapivě často: „Dnes už jsou děti dospělé, vystudované a soběstačné.“ A skoro vždycky je použita jako důkaz, že to tedy všechno dopadlo dobře. Jenže mně na tom pokaždé něco nesedí.
Co mi tahle informace vlastně říká? Ano, dítě dokončilo nějakou školu. Ano, v dospělosti se o sebe finančně postará. To je samozřejmě dobře.
Ale co to říká o tom, jak se mělo jako dítě? Co to říká o tom, jestli bylo spokojené, jestli se cítilo přijímané, jestli mělo možnost rozvíjet to, co ho bavilo, jestli mělo dobré vztahy, zdravé sebevědomí nebo pocit, že může být samo sebou?
A co mi to říká o jeho dnešním životě? Má práci, která ho baví? Má kolem sebe lidi, se kterými je mu dobře? Je spokojené? Má pocit, že žije život, který chtělo žít?
Nebo je to třeba člověk, který vystudoval práva, dnes je z něj uznávaný advokát, vydělává přes sto tisíc měsíčně — a svou práci nesnáší? Protože má uměleckou duši a ve skutečnosti chtěl celý život malovat. Měl talent, ale nikdo ho v něm moc nepodporoval. A jako teenager se nedokázal sám připravit na přijímačky na uměleckou školu, a pak šel cestou, která byla jednodušší a společensky „rozumnější“. A dnes má sice všechno, co vypadá dobře na papíře. Titul. Dobrou práci. Peníze. Samostatnost. A přesto není šťastný.
Takže opravdu můžeme říct, že „to dopadlo dobře“ jen proto, že má vysokou školu?
Život přece není jen škola
Přijde mi zvláštní, jak často rodiče při zpětném hodnocení dětství sáhnou právě po vzdělání. „Dcera má vysokou.“ „Syn vystudoval dvě školy.“ „Oba mají dobrou práci.“ To všechno může být samozřejmě důvod k radosti. Jenže člověk není vysvědčení ani diplom. A život není jeden dlouhý přijímací pohovor.
Mnohem víc by mě zajímalo něco jiného. Jak se dnes ten člověk má? Je spokojený? Daří se mu ve vztazích? Má něco, co ho baví? Umí odpočívat? Má přátele? Cítí se ve svém životě dobře? A když se ohlédne za dětstvím, řekne si, že bylo fajn?
To jsou pro mě informace, které něco říkají o tom, jak člověk skutečně „dopadl“. Ne jen to, jakou má školu.
A co s tím mají společného kroužky?
Právě u debat o kroužcích mi argument „moje děti vystudovaly a jsou samostatné, přestože jsem kroužky nijak zvlášť neřešila“ připadá obzvlášť zvláštní.
Já přece nečekám, že dítě bez kroužků neudělá maturitu. Ani si nemyslím, že bez plavání nebude jednou schopné platit nájem. To vůbec není důvod, proč děti na některé aktivity dávám.
Když dítě sportuje, doufám třeba v to, že si vybuduje kondici, získá zdravější vztah k pohybu, bude se ve svém těle cítit jistěji a možná si odnese aktivitu, ke které se bude moct vracet celý život.
U plavání je to podle mě úplně názorné. Nejde mi o to, aby mělo dítě jednou na vysvědčení jedničku z tělocviku. Chci, aby umělo dobře a technicky správně plavat.
Protože plavání může být pohyb, který člověk využije ve třiceti, v padesáti i v sedmdesáti letech. Může mu pomáhat udržovat kondici, být šetrné ke kloubům a při správné technice může být vhodnou součástí pohybu i pro lidi, které trápí záda.
Ale právě ta správná technika je podstatná. Protože když někdo celý život plave a la „paní radová“, s hlavou vystrčenou nad vodou a krkem v nepřirozeném záklonu, žádnou velkou službu svému tělu dělat nemusí.
A to je přesně ten rozdíl. Kroužek pro mě není investice do budoucího diplomu. Je to investice do dovedností, zdraví, zájmů, sebevědomí, zkušeností a někdy prostě jen do toho, aby dítě mělo něco, co ho baví.
A výsledek se možná vůbec neukáže na vysvědčení. Možná se ukáže až za třicet let. Třeba tím, že si člověk po práci vezme plavky, skočí do bazénu a zaplave si dva kilometry, protože ho to pořád baví. A to mi o dobře stráveném dětství možná řekne víc než titul před jménem.
