Článek
A tak vznikají pohádky, které by člověk v bdělém stavu nenapsal: napůl unavené, napůl geniální, napůl mimo logiku… a naprosto dokonalé právě tím.
Madlenka si totiž zamilovala pohádku O koblížkovi. Ovšem ne tu klasickou. V její verzi se může kdykoli a kdekoli objevit tuleň, lachtan, lední medvěd nebo náhodná žirafa na severním pólu. Ale hlavně si sama diktuje pravidla universa: kdo tam smí být, kdo ne, a jak to nesmí skončit.
Byla jsem nemocná, chtěla jsem jen spát, a tak místo promyšleného děje jsem jen plácala první, co mě napadlo. Vzniklo tak něco mezi improvizací, rodičovskou únavou a absurdním divadlem. Prapodivná verze, u které se Madlenka smála až do slziček, díky čemuž jsem si mohla vždy dovolit alespoň na chvilinku malinkou malinkatou mlčet a občas i zavřít oči.
A protože se blíží Vánoce, období, kdy se dojímáme nad starými pohádkami a nadáváme na ty nové, podělíme se o tu naši improvizovanou s vámi. (Samozřejmě proto, abyste si mohli vánočně zanadávat, chválu nečekám. Ale třeba se i tak někdo zasměje.)
Pohádka
Babička už si chtěla dát nohy nahoru a číst si něco pro dospěláky (tudíž nudného), když se zpoza stolu ozval dědeček: „Babičko, usmaž mi koblížek.“
„Na jeden menší tu mám ještě věci,“ řekla babička a povzdechla si, protože věděla, že si právě podepsala rozsudek pro svůj odpolední klid.
Koblížek se usmažil do krásna a skončil na okenním parapetu, aby vychladl.
Jenže tam ležel, koukal do prázdna a pronesl pubertálním tónem: „Nudaááá… Já jsem tááák bored. Tohle mě tady tááák nebavííí. Jdu ven, život je venku, ne na parapetu.“
A protože měl sice malé nožičky, ale obří sebevědomí, skutálel se z okna na zem. Tam roztáhl ruce k nebi a vykřikl: „Tady je to absolutní bomba! Travička, kytičky, stromy… A ten vzduch! Ještě že mi k nohám narostl i nos. Písek voní úplně jinak než bláto. Luxus.“
To je ále vopruz. bored bored bored
Hopsal po cestě a najednou před ním vyskočil zajíc. „Koblížku, koblížku, já tě sním!“ Koblížek vytřeštil oči a zeptal se: „Ty nejsi zajíc?“ „Samozřejmě že jsem!“- řekl zajíc ukřivděně. A koblížek hned na to: „Tak proč mě chceš jíst? Jsi normální? Já jsem čerstvý koblížek. Ty nemáš žaludek na koblížky! Bolelo by tě břicho. Dej si travičku nebo mrkvičku.“
Zajíc se zamyslel. Jeho žaludek se zamyslel taky. A oba došli ke stejnému závěru -radši si dá mrkev. A jak se znenadání objevil, tak i zmizel. No jo, zajíci, ti tohle umí bravurně. Musí, jinak by skončili na talíři.
Jseš normální? Zajíci přece koblížky nejedí!
Koblížek šel dál, a tu se objevil vlk. A zase: „Koblížku, koblížku, já tě sním!“ A koblížek se opět s překvapením zeptal: „Ty nejsi vlk?“ A vlk na to: „Jasně, že jsem vlk! Co jiného bych asi tak byl?“ A koblížek hned na to:„ Ale vlk je masožravec. Chápeš to? Ty jsi masožravec, máš jíst maso. A já přece maso nejsem.“ Vlk se na koblížka podezřívavě podíval a zeptal se: „A nekecáš ty tak trochu? Vždyť tak krásně voníš!“ „Voním, protože jsem smažený na sádle. Ale jinak jsem jen mouka. Mouka a trocha sádla. Mouka, ne maso, mouka. M-O-U-K-A.“ „A taky trocha mrkve“-zalhal koblížek, protože se mu zdálo, že mouka vlka dostatečně nevyděsila.
Vlk zesmutněl, měl citlivé zažívání a jídlo z mouky a ještě navíc i trochy mrkve rozhodně nechtěl riskovat. „No nic…“ zabručel a odkráčel držíc si žaludek. On měl kromě citlivého zažívání totiž i živou představivost a taky byl tak trochu hypochondr.
Nejsem z masa, truhlíku. Teda vlku.
Za chvíli potkal Koblížek Medvěda. „Chceš mě sníst?“ - předešel ho Koblížek.
Medvěd se zamyslel. „Možná…“ „Nedělej to. Babička mě nechtěla ani ochutnat, že prý nechce mít žlučníkový záchvat. Dědeček mě radši strčil na okno a nechal utéct. Zajíc se bál o břicho. Vlk o trávení. Já… já myslím, že jsem asi… jedovatý.“ Medvěd zbledl až do světle hněda. „Jedovaté nejím“ - pronesl zděšeně a utekl.
Pozor, jsem asi JEDOVATÝ!
Koblížek pokračoval dál a dál… až došel na severní pól. A koho tam potkal? Žirafu. Protože proč ne. „Ty mě určitě nechceš sníst, viď?“ Žirafa si chladila krk v moři ledu a mávla tlapkou: „Prosím tě, já tu jen regeneruju. Dlouhý krk se přehřívá.“
Buď v klidu, já si tu jen chladím krk.
Koblížek se uklidnil. Ale na severním pólu mu byla zima, a tak šel tedy zpět k lesu, a tam seděla liška. Hned se do ní pustil: „Nechoď ke mně! Jsem smažený, jsem mouka, jsem—“ Liška vytřeštila nechápavě oči, zacpala si nos a skočila mu do řeči:„Jíst tebe? Podívej se na sebe. Jsi špinavý. A smrdíš.“
Koblížek se rozzářil. Konečně! Když mě nechce sníst ani liška, můžu žít navěky — nebo aspoň do další večerní verze příběhu, kde se objeví třeba lachtan s brýlemi nebo tuleň, který zpívá.
A tak si spokojeně odskákal dál. Protože nic není tak bezpečné jako být trochu umazaný a úplně svůj.
Jíst tě? No FUJ, vždyť jsi celý špinavý a navíc strašně smrdíš.
A kdyby byla dcera o pár let starší, možná by pohádka pokračovala:
A jak to dopadlo u babičky a dědečka? Dědeček hledal koblížek. Nenašel. „Babičko, kde je ten koblih?“ A babička, která i po sedmdesátce zůstávala tak trochu puberťačkou, mávla rukou a v klidu pronesla: „Six seven, vo.e.“
A dědeček pochopil, že na některé otázky by se raději ptát neměl. A šel zavolat vnukovi, aby zjistil, co mu to babička vlastně řekla.
A babička? Ta získala novou zbraň. Když po ní chce dědeček něco uvařit, usmažit nebo upéct a jí se zrovna nic z toho vůbec nechce dělat, jen dědečkovi vždy odvětí, že mu nic dělat nebude, protože by to stejně ztratil jako toho koblížka.
