Jeden, maximálně dva kroužky? Děti ale nejsou podle jedné šablony

Chápu, proč odborníci doporučují právě jeden či dva kroužky, a to obzvlášť u prvňáčků. Nástup do školy sám o sobě znamená velkou změnu a je rozumné dávat pozor, aby dítě nemělo najednou příliš mnoho nových povinností. Jen mi vadí, když se z podobné rady stane univerzální návod pro všechny děti bez ohledu na jejich temperament, školní prostředí, předchozí zkušenosti nebo způsob, jakým odpočívají.

Ostatně právě taková opatrnost se v odborných doporučeních objevuje běžně. Letos například Česká televize upozorňovala, že při nástupu do první třídy je dobré být s množstvím aktivit obezřetný. Dítě čeká změna role, nový kolektiv, jiný režim a další povinnosti. Psycholožka Markéta Švamberk Šauerová proto doporučuje v takovém období ponechat zejména hlavní, osvědčené aktivity a případné další přidat až později.[1]

Podobně dětský psycholog Václav Mertin doporučuje jeden až dva kroužky, zároveň ale zdůrazňuje, že přesný počet určit nelze. Ve starším vyjádření navíc připomínal, že záleží na odolnosti dítěte, charakteru kroužků i školní zátěži a že některé děti zvládnou s potěšením více aktivit, zatímco jiné mají problém už s jedinou.[2] [3]

A právě to je podle mě důležité. Přestože i odborníci většinou upozorňují na individuální rozdíly, samotná formulace „jeden až dva kroužky“ už natolik zlidověla, že se často používá skoro jako hotové pravidlo. Malým důkazem je i to, že se tenhle názor objevil v diskusi pod jedním z mých článků.

A vlastně to nikomu nemůžu příliš vyčítat. Ostatně i já sama, nejspíš pod vlivem toho, že podobné doporučení slýchám a čtu už roky, na otázku, kolik kroužků by dítě mělo mít, automaticky odpovídám: jeden až dva.

Přitom když se nad tím zamyslím, sama to tak kategoricky vůbec necítím. Mnohem bližší je mi jedno ze základních pravidel vývojové psychologie: dítě je vždy potřeba posuzovat jako individualitu.

A právě tady podle mě začíná problém s univerzálním počtem kroužků. Děti jsou různé. Liší se temperamentem, potřebou pohybu, mírou energie, tím, co je unavuje, jak odpočívají i jak snášejí změny. A stejně rozdílné mohou být jejich školy i kroužky, které navštěvují.

Už samotné počítání kroužků „na kusy“ mi připadá trochu zvláštní. Dítě může chodit v pondělí hodinu na keramiku a ve středu hodinu na výtvarný kroužek. To jsou dva kroužky.

Jiné může mít závodní sport třikrát týdně po dvou hodinách a k tomu ZUŠ, kde má nejen hodinu nástroje, ale i hudební nauku či orchestr a ještě musí pravidelně cvičit doma.

To jsou také dva kroužky. Je ale asi zřejmé, že skutečná zátěž těchto dvou dětí nebude stejná. Rozhoduje délka aktivity, její intenzita, domácí příprava, cestování i to, jestli dítě činnost prožívá jako další povinnost, nebo naopak jako něco, na co se celý den těší. Samotný počet kroužků tedy o skutečné zátěži dítěte vypovídá překvapivě málo.

Při nástupu do první třídy se správně mluví o tom, že dítě čeká hodně změn najednou.

Jenže i tady může být situace u každého úplně jiná.

Pokud dítě dosud nikam nechodilo a v září mu najednou začne škola, družina, plavání, hudebka a sport, opravdu může být příliš mnoho nových lidí, pravidel, míst a organizovaného času najednou.

Ale co dítě, které chodí na různé aktivity třeba od jednoho nebo dvou let? Pro něj nejsou kroužky žádnou novinkou. Je zvyklé, že několikrát týdně někam jde. Zná trenéry nebo lektory. Ví, jak takové prostředí funguje. Možná má právě tam kamarády. Některé aktivity má rádo už několik let. V takovém případě může být překvapivě větší změnou právě to, když mu je s nástupem do školy všechny zrušíme.

Ostatně i zmíněná psycholožka v reportáži ČT doporučuje při velké změně ponechat právě hlavní osvědčené aktivity, nikoli automaticky všechny kroužky zrušit. [1]

Zátěž totiž není jen množství programu. Zátěží může být i změna známého programu.

A potom je tu samotná škola. V debatách o kroužcích někdy zaznívá cosi ve smyslu: „Je to prvňák. Má školu. To mu přece musí stačit.“ Jenže ani škola není univerzální jednotka zátěže. Stejných dvacet vyučovacích hodin může dvě děti unavit úplně jinak. Jedno může být vyčerpané nutností dlouho sedět, hlukem, sociálním kontaktem, velkou třídou nebo neustálým soustředěním. Jiné se stejným režimem projde poměrně snadno.

A navíc nejsou stejné ani samotné školy. Já jsem například záměrně vybrala školu, která dětem poskytuje poměrně velkou volnost. Nečeká od nich, že celé vyučování prosedí v lavici, budou mlčet a promluví jen ve chvíli, kdy je někdo vyvolá. Učí se hodně prostřednictvím hry, praktických činností, pohybu, zážitků a zapojení různých smyslů.

Pro některé dítě může být takový školní den výrazně méně vyčerpávající než klasické pojetí. Ale stejně tak připouštím opačný případ. Jiné dítě může mnohem lépe snášet tradiční třídu, jasný rozvrh, stálé místo, předvídatelnou strukturu a menší množství podnětů. Děti jsou holt různé i v tom, co je vyčerpává.

Děti se liší i v tom, kolik pohybu potřebují a jak intenzivní aktivita jim vyhovuje. Některé jsou od přírody klidnější a po hodině sportovního kroužku jsou unavené a chtějí mít doma klid.

Jiné děti, například ty moje, se po hodině sportovní aktivity poměrně často ptají: „A proč je to tak krátké?“

Některé děti jsou prostě celé nesvé, pokud během dne nemají příležitost pořádně běhat, skákat, lézt nebo šplhat. A když pohyb celý den chybí, potřeba nikam nezmizí. Jen se může projevit právě doma ve chvíli, kdy bychom po dítěti chtěli, aby už konečně v klidu sedělo.

Výzkumy temperamentu přitom ukazují, že děti se opravdu liší v přirozené úrovni aktivity i v tom, jak intenzivní podněty vyhledávají. [4]

Světová zdravotnická organizace doporučuje dětem a dospívajícím ve věku 5 až 17 let v průměru alespoň 60 minut středně až intenzivní převážně aerobní pohybové aktivity denně v průběhu týdne. Nejméně třikrát týdně by pak měly být zastoupeny intenzivnější aerobní aktivity a pohyb posilující svaly a kosti. [5]

Samozřejmě to neznamená hodinu organizovaného sportovního kroužku každý den. Počítá se běžný pohyb, hra, chůze, běhání venku, tělocvik i sport. Ukazuje to ale, proč mi připadá zvláštní uvažování: „Hodinu sportovalo. Tak už toho má určitě dost.“

Pro některé dítě to platí. Pro jiné vůbec ne.

A právě kroužek může být pro některé děti jednou z mála příležitostí, kde se opravdu pořádně proběhnou, zadýchají a vyřádí. Zvlášť v zimě. Kde má asi tak dítě z paneláku v šest večer běhat, šplhat nebo dělat kotrmelce?

Nechci tím tvrdit, že děti nepotřebují volno. Samozřejmě potřebují. Potřebují spánek, chvíle bez povinností, možnost samy rozhodovat o části svého času a někdy také prostě nic nedělat. I psychologové upozorňují na význam volné hry a prostoru, který dítě nemá kompletně organizovaný dospělými. [1] [2]

Jenže odpočinek není synonymum pro nečinnost. Někdo vypne při volné hře. Jiný při kreslení. Další při vyrábění. Někdo sportuje. A někdo chce jít do muzea.

Na dovolené jsme jednou strávili s dětmi celý nádherný den u moře. Koupaly se, hrály si a byly spokojené. Tak jsem večer řekla, že další den má být ještě krásnější počasí, a navrhla: „Tak budeme zase celý den na pláži?“

Šestiletá dcera po mně hodila ani ne kyselý jako spíš vyděšený pohled a řekla: „Cože? Vždyť jsme tam byli celý den dneska. To nemyslíš vážně. Nemůžeme jít radši do muzea?“

Pláž ji bavila. Ale představa, že by na ní strávila i další den, se jí vůbec nelíbila. To, co pro ni bylo jeden den příjemným odpočinkem, by druhý den už byla děsná otrava. Potřebovala pláž proložit něčím jiným.

Ano, tenhle příklad se samozřejmě netýká kroužků. Princip je ale podle mě stejný. Některé děti potřebují hodně volného, neorganizovaného času a samostatné hry. Jiným to po určité době začne připadat jako nuda a samy zatouží po něčem strukturovanějším – po sportu, tvoření, hudbě, výletu nebo třeba muzeu.

Volný čas tedy nemusí být pro každé dítě automaticky odpočinkovější než organizovaná činnost. Proto mi ani u kroužků nepřipadá správné předpokládat, že každý další organizovaný blok dítěti jen ubírá odpočinek. U některých dětí to tak platí. U jiných může být právě hodina sportu, výtvarky nebo hudby tou částí dne, na kterou se těší a při které si od školy nejlépe odpočinou. A už ani nemluvím, stejně mi na dotazy nikdo neodpoví. A neřekne víc.

Když se mluví o tom, proč děti potřebují volný čas, často se zmiňuje i prostor pro kamarády, povídání a neorganizované společné hraní. A určitě jsou děti, které právě tímhle způsobem sociálně „dobíjejí baterky“. Sejdou se s kamarády, povídají si, něco spontánně vymyslí a je jim dobře.

Jenže ani tohle nemusí fungovat stejně u všech.

Pro někoho může být právě volná sociální situace překvapivě náročná. Když se s někým „jen tak“ sejde, musí neustále přemýšlet, co budou dělat, o čem se budou bavit, kdy má něco říct, co se od něj vlastně očekává. Small talk nebo obyčejná volná konverzace může stát mnohem víc soustředění než aktivita, která má jasný rámec.

A právě tady může mít kroužek úplně jinou funkci. Na tanci se tančí. Při společném hraní na hudební nástroj se zkouší skladba. Na výtvarce se vyrábí. Při sportu se hraje nebo trénuje. Dítě ví, proč tam je, co se bude dít a co má s ostatními společného. A když si chtějí povídat, mají navíc přirozené téma.

U části autistických lidí může být právě takový typ sociálního kontaktu příjemnější než zcela nestrukturované setkávání. Výzkumy ukazují, že aktivity založené na společných zájmech a společné činnosti mohou autistickým dětem a dospívajícím sociální zapojení usnadnit. Ve školních zájmových klubech založených na společných zájmech například výzkumníci zaznamenali větší sociální zapojení autistických žáků; jiná studie ukázala zlepšení interakcí při klubech postavených kolem zájmů samotných autistických studentů. [6] [7] A ještě zajímavější mi připadá výzkum, ve kterém samotní lidé na spektru mezi užitečnými formami sociální podpory zmiňovali právě aktivity založené na společných zájmech, strukturovanější sociální situace a menší skupiny. [8]

Když se na to dívám zpětně, u mě to docela sedí. „Jen tak jít ven“ mě nikdy příliš nelákalo. Mnohem příjemnější pro mě bylo sejít se s lidmi kvůli něčemu konkrétnímu – tanci, hudbě, společnému hraní. Nemusela jsem přemýšlet, co s nimi vlastně budu dělat a o čem se máme bavit. To už bylo z velké části dané.

A podobný rozdíl jsem později pozorovala i u syna. Ve volné skupině dětí často nevěděl, co s nimi vlastně dělat. Na kroužku byl společný program jasný a kontakt s ostatními se odehrával kolem nějaké konkrétní činnosti.

Proto bych ani sociální stránku kroužků automaticky nepočítala jen jako další zátěž. Pro některé dítě může být obyčejné „běž si hrát s ostatními“ sociálně mnohem náročnější než hodina aktivity, při které přesně ví, co s nimi má dělat.

Někdo si sociální potřeby doplní dvěma hodinami povídání s kamarády. Jiný je po dvou hodinách volné konverzace vyčerpaný, ale z tanečního tréninku nebo společného muzicírování přijde naopak sociálně spokojený.

Možná nejstručnější odpověď na celou otázku zazněla v rozhovoru s Liborem Bezděkem, předsedou Sdružení pracovníků domů dětí a mládeže: „Pro někoho je jeden kroužek moc a pro někoho tři kroužky málo.“ Podstatné podle něj je, jak se konkrétní dítě cítí a zda dělá ve volném čase skutečně to, co ho baví. [9]

A to mi dává podstatně větší smysl než hledání magického čísla. Neznamená to ignorovat doporučení odborníků. Neznamená to zaplnit dítěti rozvrh každý den od rána do večera. A už vůbec to neznamená přehlížet příznaky skutečného přetížení.

Jen bych podobná doporučení chápala jako vodítko, ne preskripci.

Protože zátěž dítěte neurčuje pouze počet kroužků. Určuje ji i jejich náročnost, délka a charakter. Školní režim. Cestování. Spánek. Temperament. Potřeba pohybu. Způsob, jakým dítě odpočívá. A také to, zda jde o úplně nové činnosti, nebo o aktivity, které jsou už roky běžnou součástí jeho života.

Možná se tedy ptáme špatně.

Ne:

Kolik kroužků je pro dítě správně?

Ale:

Jak poznám, že právě tohle konkrétní dítě má aktivit dost, málo, nebo příliš mnoho?

Protože jeden kroužek může být moc.
A tři mohou být málo.

[1] ŠPIČKOVÁ, Petra. Kroužek má dítě hlavně bavit. Rodiče by podle psycholožky měli upozadit své ambice. Online. ČT24. 26. 8. 2026. Dostupné z: https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/domaci/krouzek-ma-dite-hlavne-bavit-rodice-by-podle-psycholozky-meli-upozadit-sve-ambice-376937. [cit. 2026-09-05].

[2] VAVŘÍNOVÁ, Kateřina. Jak vybrat dětem kroužky? Dětský psycholog varuje před zahlcením. Online. Blesk.cz. 2. 9. 2025. Dostupné z: https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-epicentrum/820943/jak-vybrat-detem-krouzky-detsky-psycholog-varuje-pred-zahlcenim.html. [cit. 2026-09-05].

[3] ČTK. Dětské kroužky jsou stále oblíbenější, vede hip-hop a florbal. Online. Novinky.cz. 22. 9. 2008. Dostupné z: https://www.novinky.cz/clanek/zena-deti-detske-krouzky-jsou-stale-oblibenejsi-vede-hip-hop-a-florbal-40207649. [cit. 2026-09-05].

[4] JANSSEN, James A.; KOLACZ, Jacek; SHANAHAN, Lilly; GANGEL, Meghan J.; CALKINS, Susan D.; KEANE, Susan P. a WIDEMAN, Laurie. Childhood temperament predictors of adolescent physical activity. Online. BMC Public Health. 2017, roč. 17, čl. 8. DOI 10.1186/s12889-016-3998-5. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/28056929/. [cit. 2026-09-05].

[5] WORLD HEALTH ORGANIZATION. Physical activity. Online. WHO Regional Office for Europe. Dostupné z: https://www.who.int/europe/news-room/fact-sheets/item/physical-activity. [cit. 2026-09-05].

[6] CHEN, Yu-Lun; MARTIN, Wendy; VIDIKSIS, Regan a PATTEN, Kristie. „A different environment for success:“ a mixed-methods exploration of social participation outcomes among adolescents on the autism spectrum in an inclusive, interest-based school club. Online. International Journal of Developmental Disabilities. 2021, roč. 69, č. 5, s. 738–747. DOI 10.1080/20473869.2021.2001729. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC10402833/. [cit. 2026-09-05].

[7] KOEGEL, Robert L.; KIM, Sunny; KOEGEL, Lynn Kern a SCHWARTZMAN, Benjamin. Using Perseverative Interests to Improve Interactions Between Adolescents with Autism and their Typical Peers in School Settings. Online. Journal of Positive Behavior Interventions. 2013, roč. 15, č. 3, s. 133–141. Dostupné z: https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC3806136/. [cit. 2026-09-05].

[8] MÜLLER, Eve; SCHULER, Adriana a YATES, Gregory B. Social challenges and supports from the perspective of individuals with Asperger syndrome and other autism spectrum disabilities. Online. Autism. 2008, roč. 12, č. 2, s. 173–190. DOI 10.1177/1362361307086664. Dostupné z: https://pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/18308766/. [cit. 2026-09-05].

[9] KRÁL, Petr a PRH. Vybíráte kroužky? Důležité je, aby rodiče nenutili děti dělat to, co je nebaví, radí odborník. Online. iROZHLAS.cz. 30. 8. 2023. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/krouzky-deti-rodice-rady-a-tipy-navrat-do-skoly_2308301806_job. [cit. 2026-09-05].

#děti #kroužky #škola #prvňák #rodičovství #volnýčas #sport #výchova #přetížení #temperament