Děti se nemají učit trpět. Mají se učit žít

Přečetla jsem si článek o tom, proč se děti těší na tábory, ale ne na školy v přírodě. Autor se nad tím docela oprávněně podivoval – proč něco, co má být pro děti „zážitkem“, často působí spíš jako nutné zlo? Zároveň se ptal, jestli by školy v přírodě neměly mít podobnou úroveň jako tábory.

Upřímně, nejdřív jsem si říkala, že autor přehání. Mám zkušenost se školou v přírodě ze synovy školy. A tam se dětem líbilo. A hodně.

Jenže pak jsem si přečetla komentář pod tím článkem. Od jedné patrně pedagogické pracovnice. A ten mě zarazil mnohem víc než článek samotný.

Čekala bych spíš, že se někdo ozve, že to tak není. Nebo že se bude vysvětlovat, proč to nejde jinak. To, že někdo připustí, že to tak opravdu je a začne vysvětlovat, proč je to vlastně správně, jsem nečekala.

Takže to tak asi opravdu je. Že se děti na školy v přírodě obecně netěší. A že jejich úroveň bývá horší než u táborů. A podle autorky komentáře je to tak v pořádku.
Dokonce žádoucí.

Padlo tam, že dítě jede na tábor rádo, protože si ho vybralo. A že je to vlastně jen „komfortní bublina“ – tedy prostředí, ve kterém se z hlediska sociálního růstu vlastně nic nenaučí.

Jenže ono to tak jednoduché není. Dítě, které si vybere třeba koňský tábor, protože miluje koně, nebude automaticky v komfortní zóně jen proto, že dělá něco, co má rádo. I tam zažije situace, které ho z ní vyvedou, např:

Tábor tedy komfortní bublinou rozhodně není. Je tam ale jeden zásadní rozdíl: To nepohodlí mu za to stojí. A to je podle mě klíč. Člověk přirozeně zvládá nepohodlí ve chvíli, kdy mu dává smysl. Když ne, vzniká frustrace. A otázka: „Proč jako?“ - „Proč mají rodiče platit za něco, kde se mi nelíbí? Proč místo toho nejedeme jako rodina někam, kde nám bude dobře?“

Autor článku vlastně říkal: „Možná by školy v přírodě měly být lepší. Možná by se měly víc podobat táborům.“ A pokud je to skutečně tak, že se děti na tábory těší a na školy v přírodě ne, tak s ním rozhodně souhlasím.

Protože rozdíl není v tom, že jedno má být zábavné a druhé výchovné. Tábory i školy v přírodě mohou být zároveň:

Rozdíl je spíš v přístupu. V tom:

A taky v jedné zásadní věci: organizátoři táborů se musí snažit. Protože když se snažit nebudou, příští rok jim děti nepřijedou.

Na škole v přírodě si naopak často můžeš dovolit:

Jak ostatně zaznělo i v tom komentáři: děti mají být přece rády, že nejsou ve škole. A právě to je pro mě možná ten největší problém. To, že jsme přijali jako normu, že se dětem ve škole – a tedy ani na škole v přírodě – nemá nutně líbit Přitom existují školy, kam děti chodí rády. A také existují tábory, kde se děti s nadšením učí věci, které je ve škole nebaví.

Jsem zastáncem toho, že dítě má občas zažít nepohodlí. Trochu zimu, trochu horko, hlad. A někdy i ty mokré boty, které autor článku zmiňuje jako problém. To všechno k životu patří.

Ale nemusí to zažívat zrovna ve chvíli, kdy je mimo domov, bez zázemí a bez možnosti si odpočinout po svém. Nepohodlí má smysl tehdy, když ho dítě zvládne zpracovat. Ne když ho jen přežije.

Autorka komentáře to ale vidí jinak. Když autor upozorňuje na sociální rozdíly mezi dětmi – například na to, že jedno má špičkovou výbavu a druhé jede v provlhlých teniskách po sourozenci – považuje to za něco, co je vlastně dobře.

Podle ní si díky tomu děti uvědomí, že na vybavení nezáleží. Upřímně? Nemyslím si to. Protože:

V kvalitním oblečení a vhodných botách se vám prostě bude pohybovat lépe než ve věcech, které: nesedí a dostatečně nechrání.

A taky proto, že těm dětem to často není jedno. Je jim to líto. Vidí, že ostatní mají něco, co ony nemají. Cítí se nepříjemně. Možná méněcenně. Možná trapně. A místo toho, aby řešily výlet, řeší samy sebe v tom kolektivu.

To není lekce o tom, že na věcech nezáleží. To je velmi konkrétní prožitek rozdílu. Ano, je samozřejmé, že děti dřív nebo později zjistí, že na tom nejsou všichni stejně. Ale je otázka: Musí to zjišťovat právě ve chvíli, kdy se účastní aktivity, na kterou nemají vhodné vybavení? Ve chvíli, kdy to přímo ovlivňuje jejich prožitek, pohodlí a schopnost se zapojit? Protože v tu chvíli už nejde jen o poznání reality. Jde o to, jak se v ní cítí.

Ano, děti mají vidět, že svět není spravedlivý. Ale jde to i jinak: čtením, povídáním, poznáváním jiných prostředí. Empatie nevzniká z nepohodlí. Empatie vzniká z pochopení.

Na tom mi ale vadí ještě jedna věc. Autorka komentáře totiž nejen že obhajuje ten stav, ale zároveň si dovoluje velmi konkrétní závěr. A to ten, že rodiče těm dětem „cpou do hlavy opak“ a snaží se, aby rozdíly neviděly. To je poměrně silné tvrzení. Zvlášť ve chvíli, kdy nezná konkrétní rodiny, nezná jejich situaci, neví, jak s dětmi o těchto věcech mluví. A přesto z toho vyvozuje jasný soud.

A tím se to celé posouvá ještě o krok dál. Protože ve chvíli, kdy to na škole v přírodě nefunguje, už to není problém systému nebo přístupu. Je to najednou problém rodičů. To už není vysvětlení. To je přenesení odpovědnosti.

Autor článku upozorňoval i na striktní zákaz mobilních telefonů na školách v přírodě. Podle něj je technologie nástroj, který – když se používá smysluplně – může pomoci k lepšímu pochopení učiva. Navrhoval například jednoduchou věc: porovnat klasickou buzolu s GPS v mobilu.

Autorka komentáře tenhle nápad okamžitě shodila se stolu. Děti prý dnes buzola neohromí. Údajně by to vyřešily pomocí umělé inteligence a ztratily zájem. Možná to odpovídá její zkušenosti. Moje je ale opačná. Děti:

A často si spíš stěžují, že ve škole podobné věci nedělají. (A ano – existují i školy, kde to jde. Tam, kde podobné aktivity dělají, děti to baví. Na jedné takové mám dítě.)

A i kdyby použily AI? Tak co? Alespoň pracují s nástroji dnešního světa. A učitelé by to alespoň zkusili. Snažili se. A určitě by se našla alespoň nějaké dítě, které by to zaujalo. Horší mi přijde přestat to s dětmi zkoušet. Nebo se do toho vůbec nepustit.

Navíc, autor článku to uváděl jen jako příklad. Ne jako jedinou správnou cestu. Jeho hlavní myšlenka byla jiná: že by technologie neměly být zakázané, ale využité jako „most k pochopení fyziky a přírody v praxi“. A to mi dává smysl.

Upřímně bych od učitelů raději slyšela:

Ne jen shazování cizích nápadů.

Co mi na tom komentáři vadilo nejvíc, byl tón. Pohrdání. Zesměšňování. Přitom právě od učitelů často vídám na sociálních sítích stížnosti, že je společnost nebere vážně.
Že se k nim chová bez respektu. Že si jich neváží ani děti, ani rodiče.

Jenže respekt není jednosměrný. Těžko si udržíš respekt k někomu, kdo ho sám k tobě nemá. Já se teda snažím přistupovat s respektem ke všem. A snažila jsem se ho mít i k autorce toho komentáře.

Ale upřímně? Nedovedu si představit, že bych někoho s takovým přístupem brala jako autoritu. A to je podle mě problém. Ne v tom, že děti nebo rodiče „nemají respekt“.
Ale v tom, že ho někdy nemají komu dát. Jsem ráda, že moje děti chodí do školy, kde se s respektem pracuje oboustranně. Protože narazit na přístup typu „já vím líp a ty se přizpůsob“, tak se ze mě velmi rychle stane přesně ten rodič, kterého učitelé nemají rádi: problematický rodič, co se věčně dohaduje a prudí.

To je podle mě ta hlavní otázka. Chceme děti, které vydrží nepohodlí za každou cenu, všemu se přizpůsobí, protože prostě musí zvládnout vše, co jim někdo přikáže?

Nebo děti, které rozumí svým pocitům, umí se rozhodovat, umí říct tohle mi nevyhovuje? Které hledají a volí vlastní cestu? A které si umí vytvořit život, ve kterém jim je dobře?

Já osobně tedy chci to druhé, protože např. nechci, aby moje děti zůstávaly ve vztazích, které je vysávají nebo dělaly práci, která je ničí. A to jen proto, že se jim někdo snaží namluvit, že takhle to má prostě být. Naopak chci, aby si dokázaly říct: „Takhle se to běžně dělá. Ale mně to nevyhovuje. Udělám to jinak.“

Možná bychom místo toho, abychom děti učili vydržet všechno, měli začít přemýšlet, proč po nich chceme, aby to vůbec vydržely.