Článek
Přibližně před půl rokem byl syn na preventivní lékařské prohlídce v sedmi letech. Paní doktorka se mu pokusila vyšetřit oči přístrojem Plusoptix. Přístroj však v jeho případě nedokázal téměř nic vyhodnotit. A tak jsme dostali doporučení na vyšetření k očnímu lékaři. S poznámkou, že možná bude potřebovat brýle.
Ta představa se synovi vůbec nelíbila. Rozbrečel se. A pak byl uražený. Nemluvný. Dotčený tím, že jsme ho „nebránili“ proti podezření, že by mohl špatně vidět.
Pak na to na nějakou dobu zapomněl. Když ale přišlo na samotné vyšetření, bylo jasno: „Já žádné vyšetření nepotřebuju. Vy mě nechápete. Uvidíte, že je to zbytečné.“ Nakonec se uklidnil a s vyšetřením souhlasil. Ale s dodatkem, že si máme pamatovat, že je to naše vina, že zbytečně projedeme benzín.
Rozkapání očí bylo pro něj peklo. A pro nás s manželem také. Musela jsem ho mít na klíně. Držet mu hlavu. A manžel mu držel ruce i nohy.
Výsledek vyšetření? Šilhání. Doporučení ke specialistovi. Možná cvičení. Možná brýle.
A tady se to celé zlomilo. Brýle. Okamžitě si vytvořil teorii. Vyzkoušel si brýle od babičky. A závěr byl jasný: „V brýlích je všechno malé. V brýlích se vidí hůř.“ Hotovo. Uzavřeno. Snažila jsem se mu vysvětlit, že existují různé druhy skel. Že babička má jiné dioptrie. Že její brýle opravují její zrak, ne jeho. Nešlo to. Protože on už měl svou představu. A ta mu dávala smysl.
Pak přišla další vrstva. Když bude nosit brýle, bude muset změnit školu. Protože v téhle škole ho znají bez brýlí. Nemůže tam chodit jiný. V jeho hlavě to bylo naprosto logické. A nešlo mu to vyvrátit. Samozřejmě se k tomu přidalo ještě to, jak strašná ta jiná škola bude, jak moc v ní bude trpět. A vyjmenovávání všech hrůz, které v jiné škole zažije.
Možná to zvenku působí jako strach nebo přehnaná reakce. Ale u něj to funguje trochu jinak. On hodně vnímá lidi podle znaků. Když by do třídy přišlo dítě, které doposud brýle nenosilo, v brýlích, nemusí ho poznat. Bude přesvědčený, že je to někdo nový. A i když pak přijme (po několika dnech), že je to ten samý spolužák, musí si k němu znovu „najít cestu“. Protože pro něj dítě s brýlemi není totéž dítě jako bez nich.
A právě proto pro něj brýle nejsou jen pomůcka na vidění. Jsou to změna. A v jeho světě změny často znamenají víc, než by se na první pohled zdálo.
Speciální vyšetření potvrdilo, že opravdu potřebuje brýle. Ihned jsme se pro ně vydali do optiky. Cestou do ní nám celou dobu vysvětloval, že vidí dobře. Vyjmenovával, co všechno vidí. Pak jsme došli k ceduli, na které byla malá písmena. Snažil se je přečíst. Šel blíž. A ještě blíž. Stejně ale písmenka dobře neviděl, a tak mhouřil oči a nakláněl hlavu. A nakonec je přečetl.
Já jsem si stoupla asi metr od cedule. Přečetla jsem ji. Bez mhouření očí a naklánění hlavy. Když jsem na to syna upozornila, hned se ozvalo: „Podvádíš. To není možné. Jaký na to máš trik? Proč mi lžeš? Je to z legrace, nebo mi tím chceš ublížit?“ Pro něj to nedávalo smysl. Protože jeho zkušenost byla jiná. A ta byla pro něj pravdivá. On prostě a jednoduše vidí dobře. A všichni, kteří vidí lépe, tak nějak švindlují.
Nadešel čas výběru brýlí. A samozřejmě byly všechny příšerné. Snesl by jedině brýle ve stylu Minecraftu. Ty ale v optice neměli. Pak naštěstí přišla další varianta - superhrdinské brýle. A ty díky bohu už měli. Takže syn má brýle pro malého Spidermana.
Po chvíli jsme šli ještě do další optiky, aby si syn ještě vybral náhradní brýle. Tentokrát už byl syn klidnější. A už mu stačilo jen to, aby brýle nebyly kulaté. Protože kulaté obroučky jsou pro šprty. Kde na to přišel, netuším. Ani to, proč najednou vadí, kdyby byl za šprta, když mi ještě pár dní před tím vysvětloval, že když je někdo šprt, znamená to, že je chytrý. A že je vlastně nesmysl to používat jako nadávku. Že nedává smysl se někomu posmívat za to, že je chytrý.
Jinak ale při výběru spolupracoval, pozoroval se v zrcadle, jak v brýlích vypadá. Nedokázal si ale vybrat, které chce. Podle něj byly všechny příšerné a ve všech vypadal hrozně. Výběr tedy nechal na nás. Bylo až úsměvné, že přestože se sám sobě v brýlích nelíbil, záleželo mu na tom, aby se v nich líbil nám.
Když přišla SMS, že jsou brýle hotové, uzavřel se do sebe. Obrečel to. Ale druhý den přišel s tím, zda pro ně můžeme jet hned. O den dřív, než jsme plánovali. „Chci to mít za sebou a taky si na ně začít zvykat co nejdřív“, prohlásil.
A mně svou reakcí znovu ukázal to, že nemá cenu se z jeho záseků hroutit nebo je přehnaně řešit. On si sám dojde k tomu, jak se má zachovat. Jen mu někdy trvá delší dobu, než se se situací smíří. Než si ten svůj svět zase přeskládá tak, aby byl logický a dával mu smysl.
