Článek
Po roce domškoláctví, kdy jsme měli povinný předškolní rok, jsme se rozhodli poslat syna do školy a dceru do školky. Teda, rozhodl se spíš manžel – já to jen akceptovala. Naštěstí vybral školu, která se mi líbí. Je to malá, alternativní škola, kde život plyne tak nějak přirozeně. Metody učení jsou jiné, otevřenější, a z celé školy mám pocit, že je pro syna přínosem. Mají tam spoustu učebních pomůcek – více než my doma, což se o klasické škole říct nedá – a dostávají se tam k věcem, ke kterým by se doma syn těžko dostal. Tráví hodně času venku a v pohybu, což považuji za velké plus.
Líbí se mi, že škola používá slovní hodnocení a že se zde nezadávají domácí úkoly. Je tak čistě na synovi (a na nás), jak bude trávit volný čas. Oceňuju i to, že se nebojí zařazovat do výuky praktické činnosti – děti řežou pilkou, vrtají, šroubují nebo šijí.
A také oceňuju, že se škola nebojí propojovat některé předměty. Místo aby se učili zvlášť hudební výchovu, výtvarnou výchovu, prvouku a pracovní činnosti, všechno propojí do jednoho projektu. Děti tak víc chápou, proč se něco učí, a není to pro ně jen „další předmět“. Líbí se mi i to, že už v první třídě mají dvě hodiny angličtiny týdně.
Na té škole je navíc něco, co se těžko popisuje – takový přirozený pocit sounáležitosti. Rodiče se znají mezi sebou, učitelé komunikují otevřeně a člověk má pocit, že je součástí celku, který táhne stejným směrem.
Dcera začala chodit do školky, která má podobnou atmosféru. Je obklopená přírodou – za plotem les, kolem školky obrovská zahrada. Děti tráví venku velkou část dne, a když jsou uvnitř, mají k dispozici kvalitní pomůcky a tvořivý program. Kromě běžných aktivit tam mají i angličtinu, keramiku, canisterapii, výuku plavání a občas chodí pomáhat na farmu. I tady mám pocit, že školka žije – že to není jen místo, kam se dítě „odkládá“, ale prostor, kde se učí a roste spolu s ostatními.
A jak se na změnu tváří děti? Synovi se ve škole líbí, ale zřejmě víc ve družině než na vyučování. Čeština a matematika ho moc neberou, zato angličtinu má rád. Družinu ovšem miluje – mám od něj zakázáno ho vyzvedávat dřív, než skončí, a i tak mi to vyzvednutí na konci družiny občas vyčítá, protože prý ještě „nutně potřebuje něco dodělat“.
Sám od sebe toho o škole moc nenamluví, ale občas si najednou na něco vzpomene a pak mele a mele. Třeba o historii města, kde se škola nachází, o legendách, památkách a panovnících, kteří se zasloužili o jeho rozvoj. Vzhledem k tomu, že nemá úkoly, učebnice ani sešity a portfolio zůstává ve škole, přesně nevím, co všechno umí. Ale už během září četl jednoduchá slova a spolu jsme přečetli pohádku pro začátečníky, kteří se učí číst genetickou metodou. V matematice zřejmě sčítají a odčítají do pěti. V angličtině probírali barvy, čísla, ovoce a zeleninu a umí jednoduché věty jako „I like eat pizza“ nebo „I’m jumping“.
Dceři se ve školce také líbí, i když ráno by tam nejradši nechodila. Vadí jí vstávání a nejradši by šla domů hned po obědě.
Kromě školy a školky mají děti i kroužky – společně dva sportovní a dcera má navíc ještě jeden, také sportovní. Doma s nimi děláme motorické čtení, čteme pohádky, občas nechám syna přečíst pár slovíček nebo děláme jednoduché úlohy. Dnes jsme třeba s dcerou procvičovaly angličtinu s Montessori pracovním sešitem, ve Vědeckých omalovánkách jsme vybarvovaly dalekohled a sluneční soustavu a v dalším pracovním sešitě lepily samolepky plodů k patřičným stromům. Nakonec jsme si, tentokrát už i se synem, zahráli písmenkové pexeso. A syn si pak sám procvičoval angličtinu u Kouzelného čtení. S manželem zase děti často tvoří ze dřeva.
Když se na to podívám zpětně, možná se vlastně tolik nezměnilo. Jen místo domácí školy máme teď školu, která se domovu podobá. Učíme se pořád spolu, jen každý trochu jinak. Děti v lavici, já pozorováním. A i když mě někdy přepadne nostalgie po domškoláckých dnech, kdy jsme si mohli řídit čas úplně sami, mám pocit, že tohle je správný krok.
Pokud bych to měla shrnout, tak vzhledem k tomu, jakou školu a školku manžel vybral, je ten přechod vlastně v pohodě. I tak to ale pro mě bylo náročné. A přiznávám, že občas mi z těch všech věcí kolem školy a školky prostě hrabe. Snad poprvé v životě vážně přemýšlím, že si začnu psát poznámky, protože se mi všechno plete. Školka i škola mají podobné akce skoro ve stejný den a v tom se člověk snadno ztratí. Stejně tak si nikdy nejsem jistá, co přesně patří do kterého penálu – školkového nebo školního.
Největší problém je ale ranní vstávání a večerní usínání. Děti usínají pozdě, je úplně jedno, jestli je pošlu spát v sedm, osm nebo v deset – stejně usnou až kolem půl jedenácté, a to ještě když se zadaří. Syn je pak ráno ospalý, ale vstane. Dcera je ospalá a nevstane. Křičí, kope, svléká si oblečení, které jsem na ni právě horko těžko navlékla, a odmítá jít. Všechno je špatně – růžové tričko je moc růžové, červená čepice málo holčičí, šaty bez legín jsou ostuda, měsíc staré boty jsou prý moc staré a samozřejmě ji hrozně bolí bříško. Každé ráno je malá apokalypsa a už večer mám z představy buzení žaludeční křeče.
A co se týče mě… od začátku školního roku jsem permanentně ospalá. Většinu volného času buď prospím, nebo aspoň přemýšlím o tom, že bych spala. Dny mi splývají, celý týden mám jako v mlze. Vždycky si o víkendu říkám, že je zvláštní, že už je zase víkend – jako by ten předchozí skončil teprve před pár hodinami. Pak začne nový týden a sotva se rozkoukám, už je zase konec. Všední dny mizí a zůstává jen nekonečné kolečko víkendů.
A přesto bych neměnila.
Děti rostou, učí se, zkoumají svět – a já se učím s nimi. Učím se pustit, zpomalit a věřit, že všechno má svůj čas. I to ranní vstávání.
Ale vážně, jestli energy drinky ještě zdraží, budu si je psát do kolonky „školní výdaje“.
A suchý rohlík se stane novou formou meditace.