Článek
1. Domácí vzdělávání nám vyhovuje a zrovna teď se nám zdá lepší než ostatní možnosti
Tohle je prostě a jednoduše základ.
2. Domácí vzdělávání je přirozenější
- Pokud dítě učíte doma, máte možnost mu lépe ukázat, proč má něco umět.
- Pokud dítě chodí do školy, je mu „vnucována“ představa, že jeho kamarádi mají být hlavně děti převážně stejně staré jako je ono dítě. To ale není zrovna moc přirozené. A podle mne ani moc přínosné, protože mimo školu svět takhle nefunguje.
- Při domácím vzdělávání můžete přizpůsobit své aktivity počasí nebo dalším okolnostem. Když je vedro na padnutí, nikdo vás nenutí sedět dál v lavici a psát do sešitu, takže si klidně můžete skočit do bazénu a učení nechat třeba na večer, až se ochladí. Samozřejmě se zde nachází námitka, že jednou to dítě bude chodit do práce, kde bude muset být a makat, i když počasí bude vybízet k úplně jiným aktivitám. Ale existují zaměstnání s volnější pracovní dobou, takže to ne vždy platí. A u těch se zase hodí, pokud se dítě naučí plánovat si své využití času. A navíc věřím tomu, že není zrovna efektivní se něco učit, pokud kvůli okolnostem máme myšlenky někde úplně jinde.
- Z historického hlediska je klasické školní vzdělávání novodobý výmysl. Dokud nebyla zavedena povinná školní docházka, děti se také učily a naučily se toho spoustu. (Ostatně, člověk se pořád něco učí, ať chce nebo nechce.) Jen se učily tím, že „jen“ žily. Naučily se to, co potřebovaly umět, a to, k čemu byly vnitřně motivovány, protože jim to přinášelo nějaký příjemný pocit nebo užitek. Učení zde mělo svůj smysl - chci mléko = musím umět podojit kozu a musím se o ní postarat; nechci se nechat ošidit = musím umět alespoň trochu počítat a musím se vyznat v platidle (ať už jsou to peníze, zlato nebo třeba velbloud); chci nové šaty = musím umět zpracovat len, utkat z něj plátno a šaty ušít. Nebo musím umět něco jiného, co směním za šaty/ něčím jiným si vydělat peníze na šaty. Nechci se otrávit jídlem = vím, že nemám jíst muchomůrky ani rulík zlomocný nebo si udělat čaj z náprstníku. A to všechno vím a umím, protože mi to někdo řekl v okamžiku, kdy jsem to potřeboval nebo chtěl vědět. Nebo jsem to jen tak odkoukal od ostatních, případně jsem to natrénoval. Takový způsob učení mi přijde přirozenější než docházka do školy. A je mi to sympatické. V dnešní době poněkud nereálné, ale přiblížit se tomu alespoň trochu jde. Doma je to ale lehčí než ve škole.
3. Domácí vzdělávání je rychlejší a efektivnější
Ve třídě s dalšími 20 dětmi není snadné a někdy ani možné věnovat se dítěti individuálně. Téměř vždy bude ve třídě někdo, kdo probíranou látku již uměl dříve, než k ní ve škole došli ostatní, někdo, kdo výklad pochopil dřív než zbytek třídy, někdo, kdo výklad nepochopil ani po několikátém vysvětlení a někdo, kdo ani neměl šanci ho pochopit, protože neovládl učivo, na které výklad nové látky navazuje. K tomu si připočtěme nějaké ty děti s dys poruchami, které občas potřebují vysvětlit látku jinak. A děti např. s autismem, s nižší inteligencí, s ADHD, vývojovou dysfázií, děti často nemocné nebo děti se zrakovým postižením. A v neposlední řadě děti vyrušující či zapomínající na pomůcky. Kolik času v hodině zbývá právě na to vaše dítě? A kolik času vaše dítě ve třídě stráví tím, že čeká, až na něj dojde řada? A kolik času se učí pro něj nejvhodnějším způsobem?
Doma se ale můžete dítku věnovat individuálně. Nic vás nenutí procvičovat s dítětem to, co již umí a má i dostatečně procvičené. Naopak, pokud je něco pro dítě složitější, můžete se tím prokousávat pomalu, případně to můžete na nějaký ten čas odložit, jestliže máte pocit, že je za nechápáním probíraného především nezralost.
Taky si můžete volit takové metody učení, které vám a vašemu dítěti vyhovují. Potřebuje-li si dítě učivo „osahat“, můžete do výuky zařadit co nejvíce praktických aktivit. Pokud dítě preferuje učení nad knihou, můžete mu zajistit kvalitní učebnice, naučné knihy i beletrii. Pokud je dítě umělecky založené, můžete tomu učení přizpůsobit. A takto bych mohla pokračovat dál a dál a dál.
Pro efektivitu hovoří také to, že se doma nemusíte omezovat tím, že právě teď je čeština nebo matematika. Doma se můžete učit spoustu věcí najednou. Klidně třeba můžete s dítětem sestavovat (jemná motorika, manuální zručnost, pracovní činnosti) dle plánků (orientace v prostoru, geometrie) písmenka (čeština), u toho zjišťovat počet a délku potřebných dílků (matematika, geometrie) a to prokládat mluvením v angličtině (angličtina) a probírat to, co na sestavená písmenka začíná - „H - hasiči, číslo na hasiče 150“ (prvouka). Tímto způsobem zvládnete během půl hodiny tolik věcí jako ve škole za několik vyučovacích hodin.
Učit se také můžete při různých nutných úkonech. Třeba při cestě autem, při vaření, uklízení nebo čekání na jídlo v restauraci. Ať už tak, že učení navážete na danou činnost, tak i tak, že při cestě autem procvičíte násobilku, při vaření slovní druhy, u uklízení měsíce v angličtině a při čekání na jídlo si dáváte hádanky související s látkou v prvouce.
4. Více času na koníčky a celkový rozvoj osobnosti
Vzhledem k tomu, že je na „učení pro školu“ doma potřeba méně času než ve škole, má dítě více času na volnou hru, kroužky, odpočinek či na učení se sice „neškolních“ ale pro jeho život důležitých věcí.
V tomto směru se mi líbí hlavně to, že má dítě čas se více věnovat tomu, co mu jde a naplňuje ho a objevovat samo sebe (své potřeby, zájmy, talenty, silné a slabé stránky). Tohle musím říct, že mi v běžných školách dost chybí. Tam mi spíš přijde, že je dítě tlačeno věnovat se tomu, co mu nejde. A často na úkor toho, v čem by mohlo být úspěšné.
Navíc škola má jen omezenou vzdělávací nabídku a často ještě k tomu protěžuje určité předměty (a v nich ještě určité znalosti a aktivity). Pokud tedy nejste zastáncem toho, že ze všeho nejdůležitější je čeština s matematikou, potom angličtina s prvoukou (přírodovědou, vlastivědou, zeměpisem, přírodopisem, dějepisem, fyzikou, chemií a dalším cizím jazykem), teprve až potom výchova ke zdraví a občanství a ještě až poté tělák, hudebka, výtvarka, informatika a pracovky, patrně nebudete zrovna spokojeni s tím, co se dítě ve škole naučilo. Ani nemusíte být nějaký velký alternativec. Stačí, pokud je pro vás důležitější, aby dítě umělo (úměrně svému věku) poskytnout první pomoc či vyhodnotit míru nebezpečí, než aby vědělo, kdy byla vydána Zlatá bula sicilská nebo založena Karlova univerzita.
5. Více času s dítětem, méně nechtěných zásahů do výchovy
Rodiče mají určitou představu o výchově, učitelé mají určitou představu o výchově a rovněž tak i vychovatelky v družině či školním klubu. Pokud jsou tyto představy v vzájemné symbióze, je to v pořádku. Pokud jsou ale navzájem odlišné nebo dokonce až protikladné, mohou z toho vznikat zbytečné problémy. Vy doma třeba chcete, aby se dítě učilo především samo pro sebe a ne pro známky. Chcete, aby se učilo ze svých chyb, aby si za ně neslo následky. A aby své chyby napravovalo. Takže sice poskytnete určitou podporu dítěti při přípravě školní tašky na další den, ale nedáváte tam věci za něj a ani nekontrolujete, zda tam vaše dítě dalo opravdu vše, co mělo. A říkáte si, že pokud něco zapomnělo, zažije kvůli tomu určitou nepříjemnost a příště si dá o to větší pozor. Jenže zrovna narazíte na paní učitelku, která sice za zapomenuté pomůcky napíše dítěti poznámku, ale jinak za dítě situaci vyřeší tím, že mu zapomenuté pomůcky sama sežene. Takže dítě kromě poznámky, kterou paní učitelka ale adresuje spíše jako výtku rodiči než dítěti, nepocítí žádné nepohodlí.
Ještě větší problémy mohou nastat v okamžiku, kdy se vaše dítě hodně odlišuje od představ paní učitelek a vychovatelek o tom, jaké děti jsou. Takže vy máte doma např. malého, trošku úzkostného, perfekcionistu, který musí mít vše dokonalé, promyšlené a který občas působí tak, že na sobě nese všechnu tíhu světa. Ale představa paní učitelky je, že děti jsou nezodpovědné a je tudíž potřeba jim neustále připomínat, aby pracovaly pečlivě, nedělaly chyby, nepřetahovaly a vše si po sobě několikrát zkontrolovaly. A představa paní vychovatelky je, že jsou děti neopatrné a nešikovné, tudíž je potřeba je neustále strašit tím, co všechno nemají dělat, aby se jim nic nestalo (případně jim říkat, jak přesně mají něco dělat, aby to bylo bezpečné). Obojí je možná opravdu u některých dětí potřeba a tento přístup jim prospívá, ale zrovna tomu vašemu dítěti to, bohužel, dost škodí, protože to u něho vede k posilování přesně těch povahových stránek, které by naopak potřebovalo spíš trochu utlumit.
Takže, tohle jsou ty mé důvody pro domácí vzdělávání, alespoň ty, na které jsem si zrovna teď vzpomněla.
