Článek
Ale ono mi to nějak jedno není. Asi proto, že jsem ty úkoly dělala s nejedním cizím dítětem. A asi proto, že mě jako dítě děsně štvaly. A v neposlední řadě musím přiznat, že mi článek, na který reaguji hnul poněkud žlučí a raději ani nechci vědět, co udělal s mým krevním tlakem.
Ještě než se dostanu k domácím úkolům jako takovým, tak musím říct, že mě přijde naprosto šílený už i ten přístup autorky daného článku, kdy školu staví na jakýsi piedestal. Škola má prostě vždycky přednost. Nemáš dobré známky? Zakážu ti všechno možné a nemožné, včetně kroužků, dokud si ty známky nezlepšíš.
Jenže ono je sice potřeba tou školou nějak projít, získat tam nějaké znalosti a dovednosti. Ale rozhodně není potřeba mít dobré známky a už rozhodně ne excelentní. Samozřejmě s výjimkou těch známek, které se píší do přihlášek na SŠ, pokud se dítě hlásí někam, kam se bez dobrých známek nedostane. Ale jinak jsou mu ty dobré známky úplně na … no, všichni víme na co. Koho kdy bude jednou zajímat třeba to, že měl Pepíček čtverec z přírodovědy a Anička z vlastivědy. Nikoho. Až budou jednou hledat práci, všechny bude zajímat jen dosažené vzdělání, jejich znalosti, schopnosti a pracovní zkušenosti. Ne známky z nějaké základky.
A navíc, ruku na srdce, ne všichni z nás mají na to jít studovat maturitní obor, pro některé možná bude náročný i „éčkový učební obor“ (v minulosti dvouletý učňák). A je to tak naprosto v pořádku. Jako společnost stále ještě potřebujeme nejen akademiky, lékaře, právníky nebo učitele, ale i řidiče, zedníky a automechaniky. A taky popeláře, uklízečky nebo sanitářky a pečovatelky, které nám jednou ve stáří třeba budou umývat zadky.
Co ale podle mne není v pořádku, tak je nahlížení na děti skrz školní známky. Že někomu něco ve škole nejde, ještě přece neznamená, že si jednou nenajde své místo ve světě. Že má horší známky, neznamená, že je zároveň horší člověk. Nebo že ho čeká kariéra bezdomovce. A že se mu má vše zakázat, dokud si ty známky nezlepší.
Ve škole se učí jen malilinkatá část znalostí a dovedností. A to proto, že někdo kdysi dávno rozhodl, že se bude učit právě tohle a někdo ještě další v tom rozhodování pokračuje. Ale je klidně možné, vlastně dokonce i velmi pravděpodobné, že jednou dítě bude v zaměstnání potřebovat věci, které se ve škole vůbec neučí. Jsou tedy vlastně pro jeho život užitečnější než některé jiné věci, které se učí ve škole. Potom mi ale přijde docela hloupé dávat škole automaticky přednost a nutit dítě umět na dobré známky něco, co patrně nebude potřebovat, na úkor jeho rozvoje v jiných oblastech, které rozvíjet to dítě chce. A které mu navíc třeba jednou pomohou k vysněnému povolání.
A teď už k těm domácím úkolům. Dítě prosedí denně několik hodin s dalším dětmi ve škole. Během této doby se musí přizpůsobovat ostatním dětem. To zahrnuje např. i to, že musí vyslechnout výklad k něčemu, co už dávno zná, musí procvičovat i to, co hravě ovládá a procvičovat by to vůbec nemuselo. Nebo naopak musí poslouchat výklad, i když mu vůbec nerozumí a procvičovat látku, ke které mu chybí porozumění předchozímu učivu, takže je mu to procvičování vlastně na nic. K tomu můžeme přidat to, že se určitě učí a procvičuje věci i pro něho nevyhovujícím způsobem. Čím více se dítě odlišuje od průměru, tím méně času dítě pravděpodobně tráví ve škole opravdu efektivním učením.
A teď ty děti přijdou domů a mají se tam zase po několika hodinách strávených ve škole věnovat škole? Třeba tím, že si napíší další cvičení na tvrdé a měkké souhlásky, i když je bezvadně ovládají? Nebo naopak stále ještě zápasí se čtením, pletou se jim písmenka jak při čtení, tak i při psaní a nějaké rozlišování mezi i/y je momentálně nad jejich schopnosti, takže ten úkol buď vypracují jako náhodnou tipovačku, nebo jim správnou odpověď nadiktují rodiče. Kde je užitek takových úkolů? Odpovím si sama, nikde.
Dělala jsem úkoly s mnoha cizími dětmi. Dělala jsem je s nimi, protože jinak by měly ve škole průšvih. Setkala jsem se také s tím, že úkoly byly známkované, takže při neudělání úkolu by následovala koule. A snad pokaždé jsem u toho trpěla, protože jsem viděla, že to dělání úkolů nemá absolutně žádný smysl. Viděla jsem, že by tyto děti potřebovaly procvičovat úplně jiné věci. Nebo ty samé, ale úplně jiným způsobem.
Proč má třeba dítě s dysgrafií, rychlou unavitelností a horším soustředěním za domácí úkol opisovat cvičení na vyjmenovaná slova? Beztak je výsledkem to, že dítě alespoň trochu čitelně napíše první řádek a u několika prvních slov se bude snažit i přemýšlet nad tím, proč napsat „i“ nebo „y“, ale poté to půjde s výkonem rychle z kopce dolů. Slova budou nečitelná, dítě protivné až podrážděné, začne opisovat blbosti a nad nějakým i/y přestane přemýšlet a začne ho psát jen tak nahodile. K tomu bude smlouvat, aby si mohlo úkol dodělat později či ho dokonce nemuselo dělat vůbec, bude mít spoustu řečí na téma, jak je ten úkol hloupý, možná se u něj dokonce rozbrečí nebo vztekne. A když ten úkol konečně doděláte, tak zjistíte, že uplynula hodina a půl a výsledek je „patlanina“ plná škrtanců, co beztak nejde přečíst. Přitom by šlo ta vyjmenovaná slova procvičit spousty jinými způsoby, které by byly pro to dané dítě přínosnější a přijatelnější.
Domnívám se, že by učitelé mohli poskytnout větší důvěru jak rodičům, tak i dětem. A věřit jim, že se mimo školu děti věnují něčemu přínosnému, rozvíjejícímu. A nechat to na nich, ať sami posoudí, zda něco do školy potřebují procvičit nebo dostudovat. A ať sami zváží, zda je u daného dítěte důležitější umět něco do školy dobře, nebo zda je pro něj důležitější jiný program.
Ano, nabízí se zde námitka, že jsou rodiče, kteří se dětem (moc) nevěnují, nerozvíjejí je, ale podle mne tohle domácí úkoly nevyřeší. To už je spíš věcí sociálních pracovníků a sociálních či speciálních pedagogů, kteří mohou těmto dětem nabídnout rozvíjející aktivity nebo pomoc se školou v rámci NZDM, doučování, kroužků či táborů.
