Článek
Ano, skutečně už mým cílem přestalo být přijít někam včas, mým cílem nyní je přijít pozdě jen o chvíli. Moje děti jsou při vypravování se někam totiž snad ještě horší, než jsem byla já.
Ne že by byl tento jejich povahový rys nějakým překvapením, u nás v rodině máme mizerný time management všichni. Většina z nás chodí věčně všude děsně pozdě. A ti, kteří nechodí pozdě, zase chodí všude strašně brzo, aby náhodou nepřišli pozdě, neboť v dětství zažívali až moc nepříjemných okamžiků kvůli tomu, že s rodiči dorazili někam pozdě.
Moje mamka je právě jedním z těch členů rodiny, kteří chodí všude strašně brzo. Z dětství má z pozdních příchodů fobii, děsí ji hlavně vzpomínky na pravidelné běhání za autobusem a doufání, že ji řidič zahlédne, zastaví a počká na ni. Takže teď si dává dobrý pozor, aby všude přišla včas. Ovšem tím jejím včas je myšleno, aby přišla v dostatečném předstihu. Výsledkem je to, že pak někde věčně čeká a čeká a čeká a je pak nervózní třeba z toho, že někdo ještě nepřišel na jednání, když jednání začíná přece už za dvacet minut.
Pokud se s ní vypravíte třeba vlakem k lékaři, musíte počítat s tím, že nejdřív s ní budete poměrně dlouho čekat na vlak. Na nádraží totiž musíte vyrazit s dostatečným předstihem. Nestačí vyjít normálně tak, abyste tam byli krátce před odjezdem vlaku. Ne, musíte vyjít dostatečně brzo na to, abyste i při kumulaci všemožných nepříznivých vlivů jako je dlouhá fronta na koupi jízdenky, řešení politého trička či nutnosti odskočit si na záchod, byli na nástupišti alespoň 15 minut před příjezdem vlaku. Většinou ani jedna z těch okolností nenastane, takže na tom nástupiště jste dřív ne o 15 ale o 30 minut. Vlak má, jak už to tak u vlaků bývá, samozřejmě zpoždění, takže nakonec na tom nástupišti strávíte hodinu. Nezřídka se navíc stává, že je těsně před příjezdem vlaku nahlášena změna nástupiště, takže ti, kteří přišli na poslední chvíli a nacházejí se teprve v podchodu, jsou na správném nástupišti dřív než vy a zaberou v přecpaném vlaku poslední místa k sezení. Pravda, až tak moc vám to nevadí, alespoň si po hodině sezení protáhnete nohy. Navíc je cesta samozřejmě naplánována tak, abyste tam byli včas (= minimálně 15 minut předem) v případě více než hodinového zpoždění vlaku s kombinací s větším blouděním a dalších nepříznivých okolností, takže víte, že si ještě tak dvě hodinky u lékaře posedíte, takže nohy budou mít čas si odpočinou. Možná i déle, protože lékaři málokdy berou na čas.
V důsledku této maminčiny fobie se u mě naopak vyvinula tak trochu fobie z chození někam až moc brzo. Nesnáším, když přijdu někam až moc brzo a trapně tam pak čekám. Nesnáším, když moc brzkým příchodem evidentně vykolejím někoho, kdo mne tak brzo nečekal. A neskutečně mě štvou lidi, kteří k nám přijdou na návštěvu dřív než měli. Nevadí mi, pokud se opozdí, vlastně s tím tak trochu počítám, že se lidi opozdí, jsem na to přece ze své rodiny zvyklá. Ale jak někdo přijde dřív, než bylo domluveno, tak jsem vážně vytočená. Nerada ale i chodím někam pozdě. Přijít někam pozdě snáším sice lépe než přijít někam moc brzo, ale ani tak to nemám ráda. Snažím se chodit přesně na čas. Většinou ale nějak nestíhám a přicházím včas jen díky běhání. Běhala jsem cestou do školy, běhala jsem na autobus, na vlak, k lékaři. Prostě kamkoli, kam jsem potřebovala přijít na čas. Většinou jsem na čas přišla. Nebo jen nepatrně pozdě, maximálně tak pět minut.
S dětmi ale nejsem vůbec schopná vypravit se někam včas. Snažím se. Strašně moc se snažím, ale ono mi to nějak nejde. Nejhorší na tom je, že jsem schopná nás začít vypravovat neskutečně brzo, třeba i dvě hodiny předem, abych měla jistotu, že dorazíme včas a stejně jsem nakonec ráda, když se nám povede dorazit pozdě jen o chvilku. Moje děti jsou totiž snad experty ve zdržování. Jakmile zavelím, že už opravdu odcházíme, tak zjistím, že moje do té doby oblečená dcera je nahá, protože se zrovna teď něčím polila nebo si všimla nějakého fleku nebo si prostě jen vzala do hlavy, že chce jít ven v něčem jiném, protože chce být zrovna za Elsu nebo být celá oblečená v něčem s obrázky jednorožců. Syn si zase vezme do hlavy, že s sebou musíme vzít i miminko, o kterém sice ví, že je plastové, ale zrovna si teď hrají na to, že je živé a musí se o něj proto zodpovědně starat. A to miminko zrovna teď potřebuje vyměnit plínku! A navíc mu musí najít nějakou čepici, protože je venku zima. A taky mu vzít s sebou nějakou hračku a něco k jídlu a k pití.
Nepomáhá nic, nepomáhá vysvětlování, domlouvání, řev ani přemlouvání. Děti si prostě stojí na svém a buď vůbec nevnímají, že na ně mluvím, nebo vnímají, ale vede to jen k dalšímu zdržování. Dcera pak, místo toho, aby se oblékala, třeba brečí, že to jejich miminko nemám ráda, i když jsem jeho babička. A že z toho bude miminko smutné. A samozřejmě ho jde místo toho, aby se oblékala, pochovat a uklidnit Syn zas přestane oblékat miminko a místo něj se snaží utěšit jeho mladší brečící ségru. A já si sedám na zem, sklápím hlavu a držím si ji rukama a už si ani nepřeju přijít jen trochu pozdě. Jednak už je v ten moment přijít pozdě jen o chvíli technicky nemožný. A jednak se v tu chvíli cítím naprosto vyčerpaně a jediné, po čem toužím, je chvíle ticha.
A co vy? Daří se vám chodit všude včas i s dětmi? Nebo zažíváte podobné okamžiky jako já?
