Článek
Když jsem napsala článek o tom, že syn nastoupil do alternativní školy, lidé se mě v diskusi ptali, čím je ta škola vlastně alternativní. A upozorňovali mě, že ta naše škola je prý úplně normální – že jen nemám přehled o tom, jak dnes školy vypadají.
Jenže já ten přehled mám. Náš syn není první dítě, u kterého jsem řešila školní docházku. A těch škol, které jsem poznala, bylo víc. Navíc jsem sama během studia krátce učila, a než jsme pro děti školu vybrali, dělala jsem si důkladný průzkum. Prošla jsem weby, fotografie, školní vzdělávací plány, inspekční zprávy, reference i školní zpravodaje. Na některých školách jsem se byla podívat osobně, s několika řediteli jsem mluvila. Takže ne, nejsem neinformovaná. Možná toho naopak vím více, než bych chtěla.
O spádové škole, kam měl syn původně nastoupit, vím taky své – sama jsem do ní chodila. A moc se tam toho nezměnilo. Polovina učitelů tam zůstala stejná. Můžou mít novější metody, ale charakter a přístup se většinou nemění. Pokud někdo dřív neřešil šikanu, nerespektoval individuální potřeby dětí a měl problém se základní slušností, těžko uvěřím, že z něj přes noc vznikl empatický průvodce dětí. A právě takoví lidé dnes na té škole vedou ostatní.
Když se tedy řekne alternativní škola, pro mě to znamená hlavně jiné lidi. Učitele, kteří si tu školu vybrali vědomě, protože jim ten přístup dává smysl. A rodiče, kteří vědí, proč tam chtějí mít své děti. Díky tomu se škola nemusí neustále přetahovat mezi dvěma tábory rodičů s protichůdnými požadavky.
Alternativní je už jen to, že jde o malotřídku. Ročníky jsou spojené, děti se navzájem znají, spolupracují, starší pomáhají mladším. Prvňáci znají deváťáky jménem a obráceně. To samo o sobě dělá obrovský rozdíl.
Děti mají i předmět, který propojuje různé oblasti učiva – pracují na projektech, kde se spojuje prvouka, pracovní činnosti, tvoření, hudba nebo dramatika. Kromě toho mají předměty, které se přirozeně prolínají. Někdy tráví celé dny venku – učí se v reálném světě, ne jen v lavicích.
Češtinu, matematiku a angličtinu mají samozřejmě taky, ale učí se v souvislostech. Místo klasického slabikování používají genetickou metodu čtení. V matematice kombinují Hejného přístup s Montessori pomůckami. Často pracují s reálnými situacemi – třeba čtou návod a podle něj vaří. A díky tomu hned vidí smysl toho, co se učí.
Celkově je učení hodně hravé. Děti se učí přes hry jako domina, já mám, kdo má, Simon says, bingo nebo pexeso, používají stavebnice, pískovničku, zkoumají, tvoří. Ale není to jen o hře – klade se důraz na samostatnost, individualitu a praktické dovednosti. Do výuky patří i vrtání, šroubování, pečení, práce na zahradě, výroba hraček nebo péče o nábytek. V jídelně mají služby podobně jako v Japonsku – ne proto, aby „pomáhaly učitelům“, ale aby si uvědomily, že společný prostor je opravdu společný.
Děti mají na starost i samotnou třídu, včetně nábytku. Když se něco pokazí, opraví to. Když se něco opotřebuje, postarají se o to. Prostředí školy si vytvářejí společně s učiteli – a mimochodem, s učiteli si tykají. Možná to zní jako maličkost, ale ve skutečnosti to mění všechno. Respekt tu nevychází ze strachu, ale z důvěry.
Asi největší rozdíl oproti běžné škole je právě v té opravdové samostatnosti. Děti tu přemýšlí, jak co udělat. Když se něco stane, nečekají na pokyn, ale hledají řešení. Když se jim něco nedaří, zkusí jinou cestu. A když mají nápad, nebojí se ho říct. Hned první školní den třeba děti samy přišly s tím, že by mohly něco společně vyrobit a vyzdobit tím školu podle letošního tématu. Začaly vymýšlet, co a jak, a druhý den už s učitelkou svůj nápad zrealizovaly.
Tohle pro mě vystihuje podstatu alternativní školy. Není to o lavicích, známkách nebo koberci. Je to o tom, že děti nejsou jen účastníci výuky, ale její spolutvůrci. Učí se přemýšlet, spolupracovat, převzít odpovědnost a mít radost z věcí, které zvládnou samy.
Takže ano – možná ta naše škola na první pohled vypadá obyčejně. Ale podle mne obyčejná není. Špatně se to vysvětluje, protože tu alternativnost tvoří spousta drobností a jednotlivostí. A je to ze všeho nejvíc opravdu o lidech, jejich povaze, přístupu k dětem i rodičům a o jejich charakteru.
