Článek
Článek, na který reaguji, se mi svým obsahem hezky trefil do noty. Autorce dávám za pravdu, sama jsem ale k podobnému závěru došla až poté, co jsem se stala mámou.
Rozdíly v povaze, zájmech i potřebě sociálního kontaktu
Máme dvě děti ve věku sedm a deset let. Jedno dítě je rádo v kolektivu dětí i poté, co přijde ze školy, druhé po výuce naopak potřebuje chvilku pro sebe. Starší dcera je s kamarády ráda, ale delší kontakt ji unavuje, což jsme dobře viděli například po týdnu školy v přírodě. Ano, přiveze si skvělé zážitky, ale sama přizná, že si po těch pěti dnech se spolužáky potřebuje odpočinout. Mimochodem, já jakožto introvert to mám úplně stejně, takže jí dobře rozumím.
Naproti tomu o tři roky mladší syn to má hozené jinak. Přijede z tábora, energie z něj sálá a já mám pocit, že by tam nejraději ještě zůstal.
A právě na těchto zdánlivých maličkostech člověk nejlépe vidí, jak rozdílné děti mohou být.
S kroužky je to podobné
Začala jsem sice příkladem z týdenního pobytu mimo domov, ale s kroužky během školního roku to není o moc jiné.
Zatímco dceři stačí horolezecký kroužek, kytara v ZUŠce a s tím nutná hudební nauka, syn by vymetal kdeco. Snadno se pro něco nadchne a když už s něčím začne, vydrží u toho a je šťastný, že se může naučit něco nového a mít nové zážitky.
Jak říká manžel, je to takové renesanční dítě, které neustále prahne po dalších dovednostech. Ty nasává jako houba, aniž bychom ho do nich tlačili.
Školní týden má bohužel pouze pět dnů, takže mu nelze umožnit chodit na všechny vytoužené kroužky. Něco to také stojí a jeho nadšení musíme maličko krotit, aby mu zbyl čas a energie na domácí úkoly a odpočinek. Na bicí a šachy, o kterých mluví, tak dojde třeba příští školní rok. Už tak má letos každý den kroužek, někdy dva.
Nejde říct, že jediná cesta je ta správná
Občas se v okolí najde někdo, kdo si neodpustí poznámku o tom, že jsme se zbláznili, když syna tolik zahlcujeme kroužky. Že dříve dětem stačilo běhat venku nebo stavět bábovičky na pískovišti uprostřed sídliště.
Přiznávám, že dokud jsem měla jen dceru ve školkovém věku, na kroužky jsem měla dost podobný náhled. Nechápala jsem, proč rodiče honí děti na gymnastiku, další den na plavání, pak na keramiku a ještě na zpívání. Připadalo mi, že dětem bohatě stačí školka.
Díky vlastním dětem jsem ale přestala hledat odpověď na otázku, kolik kroužků je pro dítě tak akorát. Pro naši dceru může být ideální něco úplně jiného než pro syna. Jedno dítě potřebuje po škole klid a volné odpoledne, druhé si odpočine právě při činnosti, která ho baví. Jedno se dobíjí o samotě, druhé mezi lidmi. Jedno potřebuje povzbudit, aby vyzkoušelo něco nového, druhé naopak trochu brzdit, protože by nejraději vyzkoušelo úplně všechno.
Zpětně si uvědomuji, že když jsem kdysi nechápala rodiče, kteří vozí děti z jednoho kroužku na druhý, neposuzovala jsem všechny děti. Posuzovala jsem je podle toho jediného, které jsem v té době měla doma. Pak přišlo druhé a ukázalo mi, jak ošidné podobné soudy mohou být.
