Článek
Proč se učí zrovna japonštinu, netuším. Vzhledem k tomu, že ho zajímají auta, možná už teď pomýšlí na kariéru a jednou hodlá pracovat pro Toyotu. To já v jeho věku plánovala budoucnost maximálně do příštího dne a o tom, čím se budu živit za dvacet let, jsem neměla ani páru.
Pro představu náročnosti japonštiny stačí říct, že běžně kombinuje tři druhy písma. Mít jen jedno by totiž byla šílená nuda a jedna úplně obyčejná věta může vypadat třeba takto:
私は日本語を勉強しています。
Foneticky Wataši wa nihongo o benkjó šitejmas nebo tak nějak. Nejsem japanoložka, tak mě omluvte - výslovnost může pokulhávat. Přeloženo do češtiny: Studuji japonštinu. Nevím jak vy, ale já v tom zatím vidím spíš domeček, pár čárek a něco, co připomíná žebřík.
Japonština, nebo zaklínadla?
Japonština se nám doma začala zabydlovat zhruba před třemi týdny. Zpočátku jsem netušila, že to, co se ozývá z pokojíčku, je jazyk země vycházejícího slunce. Znělo to spíš jako zaklínadla.
Oča kudasai, sarada, suši, rámen, mizu, oiší.
Čekala jsem už jen na to, kdy syn otevře dveře a oznámí mi, že od září nastupuje do Bradavic. Kufr bych mu samozřejmě zabalila, ale to nakonec nebylo potřeba.
Poté, co jsem se syna zeptala, co to říká, dozvěděla jsem se, že se začal učit japonštinu se zelenou sovičkou z Duolinga, která evidentně dospěla k názoru, že sedmileté české dítě potřebuje vědět, jak si v Tokiu objednat salát a čaj.
Na kariéru v Toyotě je to zatím možná trochu málo, ale v podnikové kantýně by se snad domluvil.
Čaj, prosím
Mě zaujalo právě Oča kudasai. Když jsem začala být otravně zvídavá, syn mi prozradil, že to znamená „Čaj, prosím.“
Výborně, až jednou poletím do Japonska, může se to hodit. Teď už se jen naučit, jak se zeptat, kde je nejbližší čajovna a moje jazyková výbava bude téměř kompletní.
Nový jazyk u nás začíná být nakažlivý. Když se z pokojíčku ozve nové slovo, už nezvedám obočí. Místo toho nastražuji uši. Zajímám se o význam slov a jsem přesvědčená, že pokud to takhle půjde dál, za chvíli si kromě čaje objednám i salát a vodu. Na několikadenní pobyt v Tokiu je to poněkud jednotvárný jídelníček, ale důležité je, že hlady ani žízní snad neumřu.
Syn na rozdíl ode mě nezůstává u čaje a salátu. Když dostane příležitost vyzkoušet japonštinu naživo, rozhodně ji nepromarní.
Sajónara na Vltavě
Zrovna nedávno jsme byli na plavbě lodí po Vltavě a vedle nás při čekání u zdymadla stála loď s japonskými turisty. Syn zbystřil a jakmile jsme začali odplouvat, rozhodl se rozloučit po japonsku.
„Sajónara!“ zavolal na ně.
Japonci okamžitě ožili. Smáli se, mávali a jeden přes druhého mu odpovídali. Syn zářil a my s ním - pro všechny zúčastněné to bylo milé zpestření.
Za chvíli se ke mně otočil.
„Mami! Víš, jak se japonsky řekne děkuji?“
Tohle ví přece každý, ne?
„Arigató.“
„Správně,“ pochválí mě syn.
Takže pokud jste dočetli až sem: Arigató a sajónara. Tím jsem právě vyčerpala celou svou dosavadní japonskou slovní zásobu a konečně si jdu uvařit čaj.
