Článek
Nákup trval déle než jindy
Do lékárny chodím většinou na jistotu. Řeknu, co potřebuji, zaplatím a za chvíli jsem venku. Tentokrát to ale bylo jiné.
Není důležité, co přesně jsem kupovala. Lékárnici jsem popsala zdravotní problém a radila se s ní, jaký přípravek by pro mě byl nejvhodnější. Byla skvělá. Ochotně mi věnovala čas, vysvětlovala, pomáhala s výběrem a nakonec mi ještě nabídla několik vzorků dermakosmetiky na vyzkoušení.
Zkrátka to tentokrát nebylo jen:
„Kupte si tohle.“
„Dobře, beru, platím kartou a nashledanou.“
Trvalo to déle než běžný nákup. Jenže snad každý se někdy ocitne na té straně přepážky, kde potřebuje o pár minut navíc. A většinou nejde jen o zbytečné povídání.
Diskrétní zóna, spěch na autobus a moje nepohodlí
Po chvíli přišla do lékárny další zákaznice, která si stoupla doslova pár centimetrů ode mě.
S lékárnicí jsme stále řešily můj problém a blízkost ženy mi začala být nepříjemná. Asi třikrát jsem se na ni otočila v naději, že jí dojde, že stojí opravdu příliš blízko. Nedocházelo. Moje telepatické schopnosti očividně zase selhaly.
Ano, mohla jsem jí to říct rovnou. Přiznávám ale, že se mi nechtělo vyvolávat konflikt kvůli něčemu, co mi připadalo samozřejmé.
Před odchodem jsem lékárnici požádala ještě o oční kapky a za zády jsem uslyšela netrpělivý povzdech. Tentokrát už se ozvala sama lékárnice.
„Vy jste tady spolu?“ zeptala se ženy za mnou.
„Ne, já jsem si stoupla blíž, protože spěchám na autobus.“
„Tak vás poprosím o větší rozestup.“
„Chtěla jsem to tady trochu urychlit. A paní je ještě mladá.“
Ta poslední věta mě trochu zarazila a dodnes vlastně nevím, jakou roli měl hrát můj věk v celé situaci. Možná mladým lidem ujíždějí autobusy pomaleji. Nevím.
Než jsem přiložila kartu k terminálu, otočila jsem se k ženě a omluvně řekla:
„Nebojte, zaplatím a už vás pustím.“
„No jo, vy jste ještě mladá,“ zopakovala.
„Ale já jsem přišla před vámi,“ odpověděla jsem už jen potichu. No jo, mistryně pohotových odpovědí ze mě asi nikdy nebude.
A pak jsem co nejrychleji odešla s úlevou, že mám tuhle nepříjemnou situaci za sebou.
Proč jsem se vlastně omlouvala já?
Právě tahle otázka mě napadla až později.
Ta žena nebyla hrubá. Nekřičela ani mi nenadávala. Dávala jen velmi důrazně najevo, že spěchá a delší čekání jí není příjemné. A na mě to kupodivu fungovalo.
Najednou jsem měla pocit, že zdržuji a začala jsem se snažit o co nejrychlejší dokončení nákupu. Dokonce jsem se člověku, který přišel až po mně a stál mi za zády, skoro omlouvala za to, že ještě nemám hotovo. Přitom jsem nedělala nic špatně. A právě to mi na celé situaci přišlo zajímavé.
Nemusí vám nikdo říct: Uhni, moje potřeby jsou důležitější. Někdy úplně stačí povzdech, postávání za vašimi zády nebo pohled na hodinky. Člověk před vámi má najednou pocit, že by měl zrychlit a možná díky tomu zapomene na půlku věcí, které ještě potřeboval.
Každý někdy potřebuje pár minut navíc
Všichni někdy spěcháme. Na autobus, na schůzku, pro děti do družiny. Jenže náš spěch automaticky nevytváří povinnost ostatních přizpůsobit se.
Člověk před námi totiž může mít svůj důvod, proč potřebuje čas. V lékárně obzvlášť. Může se radit o zdravotním problému, vybírat vhodný přípravek nebo se potřebovat na něco zeptat. A možná o tom opravdu nechce mluvit před cizím člověkem, který mu dýchá na záda.
Stejně tak ale rozumím tomu, že někomu ujíždí autobus. Sama nerada čekám ve frontách. Jen si nejsem jistá, jestli se tím náš spěch stává problémem člověka před námi.
Víc než chování té ženy mě nakonec překvapila moje vlastní reakce. Stačilo několik náznaků netrpělivosti a já začala mít pocit, že jsem to já, kdo dělá něco špatně. Přestože jsem přišla první.
Příště bych možná místo omluvného „už vás pustím“ měla jednoduše říct, že ještě nejsem hotová. A zároveň si tuhle situaci zkusím vybavit, až budu někdy sama stát ve frontě a v duchu pobízet člověka přede mnou, aby si pospíšil. Třeba totiž právě on potřebuje těch pár minut navíc, které jsem tentokrát potřebovala já. A pokud mi kvůli tomu ujede autobus? Tak si holt počkám na další.
