Článek
Na předním sedadle už kdysi cestovala. Bylo jí pár měsíců a vedle mě coby řidičky ležela ve vajíčku, jak se roztomile přezdívá první autosedačce pro miminka. Zážitek to pro ni ale tehdy nebyl nikterak dobrodružný. Z vajíčka koukala na opěradlo, airbag byl vypnutý, spokojeně cumlala dudlík, občas na mě mrkla, ale většinu času prospala.
Pak se na dlouhé roky přestěhovala dozadu. Nejdřív do autosedačky, později na podsedák, a nakonec už jen tak, připoutaná pásem. Hierarchie v našem autě byla celé roky jasně daná. Přední sedadla patřila řidiči a jeho dospělému spolujezdci a děti seděly vzadu, aniž by něco namítaly.
Jenže děti rostou a spolu s nimi také jejich požadavky. Tehdy jsem si poprvé vyslechla otázku:
Mami, a kdy budu moct sedět vepředu?
Otázce jsem nepřikládala váhu, jenže to jsem ještě netušila, že se právě vede nenápadný souboj o moje místo spolujezdce.
Vepředu v autosedačce mohla sedět prakticky kdykoliv, ale to se u nás zkrátka nenosilo. Pro nás jakožto rodiče bylo nejbezpečnější možností sezení vzadu, ale i pro dceru byla mnohem zajímavější chvíle, kdy autosedačku nebude potřebovat vůbec.
Mimochodem, české zákony ji vyžadují u dětí, které nepřevyšují 36 kilogramů a zároveň neměří více než 150 centimetrů. Jakmile dítě překročí alespoň jednu z těchto hranic, paragrafy už její použití nevyžadují. Netušila jsem, že údaj na osobní váze může mít tak zásadní dopad na zasedací pořádek celé rodiny.
A protože dcera nedávno překonala tu hmotnostní a bezpečnostní pás jí už správně vede přes tělo, znamenalo to jediné. Když po tom tak moc touží, občas jí tedy na kratších cestách dovolím sedět vedle řidiče. Může tak lépe monitorovat dopravní situaci a řidiče upozorňovat na všechno, čeho si podle jejího názoru sám zcela jistě nevšiml.
Celé to ale mělo jeden „drobný“ nedostatek. Vzhledem k tomu, že takřka vždy řídí manžel, matematika rodinného cestování je neúprosná. Dcera dopředu, matka dozadu.
Můžu dopředu?
Tuhle otázku teď slýchám prakticky pokaždé, když se přiblížíme k autu. Jedeme ke škole, na nákup, na návštěvu, prostě kamkoliv. Dcera už očividně nepovažuje přední sedadlo za příležitostný bonus, ale za místo, na které jí vznikl nárok dosažením příslušné hmotnostní kategorie.
Nutno dodat, že tento nárok existuje především v její hlavě a konečné rozhodnutí stále podléhá schválení rodičů. Na druhé straně, když vidím, jakou radost z místa spolujezdce má, často nemám srdce na to, abych ji poslala dozadu - pokud zrovna nejedeme dlouhou a úmornou trasu po D1.
A tak zatímco ona spokojeně nastupuje předními dveřmi, já obcházím auto a soukám se dozadu. Někdy mám pocit, že jsem se stala cestující druhé třídy, která už navždy bude nastupovat zadními dveřmi a nezbyde mi nic jiného než si místo spolujezdce uchovat ve vzpomínkách.
Vlastně jí to ale nemůžu mít za zlé. Moc dobře si pamatuju, jak jsem jako dítě chtěla sedět vepředu já. Vzadu seděly jen mimina. Vepředu dospělí. Sedět vedle řidiče proto znamenalo být alespoň na chvíli jedním z nich.
Mami, připoutej se!
Nejenže jsem přišla o místo spolujezdce, ale ještě mě z něj jeho nová majitelka kontroluje. A komanduje. Přesně jako já ji, když sedávala vzadu. A když řeknu, že je mi vzadu blbě? Prý si mám vzít kinedryl. Mnohokrát jsem ho dávala dceři já, teď se role otáčejí. To jsem dopadla.
Zbývá mi jediná možnost. Sebrat odvahu, začít zase častěji řídit a nemít ten řidičák pouze na okrasu. Řidičské místo je totiž zatím jediné vpředu, na které si dcera ještě pár let nárok dělat nemůže.
Komiks vytvořila umělá „inteligence“ a i po několika pokusech o nápravu sedí maminka proti směru jízdy. Ta inteligentka zřejmě usoudila, že ztráta místa spolujezdce pro mě nebyla dostatečným trestem.
