Svatební šaty za pětistovku. Výborná karma, šest srdíček a žádný zájemce

Stejně jako každé léto dělám i letos pořádek ve skříních. Je to takový můj každoroční rituál a boj s představou, že „tohle ještě určitě někdy unosím“. Neunosím. Stejně jako jsem posledních šest let neunosila halenku, do které bych se nejdřív musela přestat nadechovat.

Letos jsem ale v rámci úklidu učinila jedno životní rozhodnutí. Po dvanácti letech šťastného manželství jsem se rozhodla poslat dál své svatební šaty, které od návratu z čistírny už těch dvanáct let poslušně visí ve skříni. Ne proto, že bych čekala, že je ještě někdy využiju.

Chtěla jsem si je nechat jako připomínku našeho jedinečného dne a třeba si je jednou obléknout na zlatou svatbu (už teď je ale neobléknu). Nebo je za třicet let ukazovat dětem jako vzácnost. Zavzpomínat si, jak jsem se v nich snažila ten den působit elegantně, jak mi překážela vlečka a raději jsem skoro nepila, abych s tou vlečkou nemusela navštěvovat toaletu. To byla totiž opravdová výzva.

Nostalgii jsem po těch dvanácti letech nakonec přece jen hodila za hlavu. Nafotila jsem je na inzertní platformu, sepsala inzerát a stanovila cenu, která mi připadala téměř směšná. Pět set korun.

Uvědomovala jsem si, že po tolika letech asi nejsou dost moderní, ale říkala jsem si, že posloužit by mohly na jakoukoliv jinou příležitost. I když chápu, že právě svatební šaty nemají mimo svatbu zrovna široké využití.

Přesto by se daly využít třeba z recese. Nebo by si je nějaká šikovná švadlenka mohla upravit, látku z nich využít třeba na andělíčky, sněhuláky a kdoví na co ještě. Z dvou kilogramů látky by jistě ušila hromadu roztomilých kousků.

Čekala jsem, že lidi mi za tu cenu urvou ruce, jak se říká. Jenže neurvali. Vlastně se nestalo vůbec nic až na to, že šest lidí, kteří si inzerát prohlédli, si šaty přidali do oblíbených. Naděje tedy stále žije a jejich čas třeba ještě přijde. Anebo taky ne.

Těch šest lidí možná čeká, že půjdu s cenou dolů. Možná čekají, že jim tu pětistovku dám já, abych se šatů zbavila. To by pro druhou stranu bylo výhodné, ale čekat takovou nabídku z mé strany nelze. Ostatně jistou představu o budoucnosti svých svatebních šatů už mám.

Stačí se podívat, jak dopadly maminčiny svatební šaty, které ležely dlouhé roky u babičky v krabici pod postelí. Ani z nich se nestala rodinná památka předávaná z generace na generaci. Maminka je pro mě nechala přešít na kostým bílé paní. Přesně tak. Ze svatebních šatů, v nichž maminka kdysi řekla své „ano“ tatínkovi, nakonec vzniklo strašidlo.

Starší generace si určitě vzpomenou, že rodiče tenkrát neměli tolik možností koupě kostýmů na maškarní, jako je tomu dnes. Prostě jsme zašli za šikovnou švadlenkou ve vesnici, ta vzala míry a šaty ušila. A protože pořád zbývalo dost látky, zbylo i na šaty k prvnímu svatému přijímání. Pamatuji si to jako dnes.

A jak tak sleduji zájem o svoje šaty, začínám tušit, že historie se bude opakovat. Možná je zkrátka osudem svatebních šatů v naší rodině, že přestanou čekat na další nevěstu a dříve či později začnou strašit.